Kibuc: Socialistický experiment, který přežil realitu

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Kibuc: když se utopie zkusila V praxi

Socialismus pobláznil ve své utopické vizi miliony lidí. Sliboval svět bez chudoby, bez vykořisťování a bez rozdílů mezi lidmi. Všichni si měli být rovni, všichni měli pracovat pro společné dobro a všichni se měli mít lépe. Na plakátech to vypadalo nádherně jako z reklamy na dovolenou. Usměvaví dělníci, spokojení zemědělci a budoucnost zářící někde za obzorem. Jenže realita bývá k velkým ideálům stejně nemilosrdná jako účetní k nezaplacené faktuře. Tam kde se socialismus dostal k moci, brzo dorazily fronty, nedostatek zboží a věčné vysvětlování, proč zrovna dnes není k dostání to, co lidé chtějí. Když chybělo maso, mohlo za to počasí. Když chyběly boty, mohl za to trh. Když chybělo téměř všechno, vždy se našel někdo, kdo vysvětlil, že za pár let už to bude určitě fungovat. Přesto tato myšlenka přitahovala další a další. Vidina společnosti, kde nikdo nebude bohatý ani chudý, byla jednoduše příliš lákavá. A tak se našli nadšenci, kteří se rozhodli teorii proměnit v praxi a zajít mnohem dál než většina socialistických experimentů. Dobrovolně se vzdali soukromí, dobrovolně se vzdali majetku a dobrovolně uvěřili, že společný život bude fungovat lépe než ten individuální. Místo se jmenovalo kibuc. A jeho příběh je fascinující právě proto, že na rozdíl od mnoha jiných pokusů neskončil po několika letech krachem, ale přežil celé generace. Výsledek však nebyl ani triumfem socialistického snu, ani jeho úplným pohřbem. Byl něčím mnohem zajímavějším.

Degania 1910: společný majetek, práce I výchova dětí

Všechno začalo roku 1910 u Galilejského jezera, kde skupina mladých židovských přistěhovalců z východní Evropy založila první kibuc Degania. Nepřivezli si jen pracovní nářadí a chuť budovat novou vlast. Přivezli si také víru, že lze vytvořit nového člověka. Člověka, který nebude žít jako obchodník nebo úředník ve městech Evropy, ale jako zemědělec obdělávající vlastní půdu a připravený ji v případě potřeby také bránit. V kibucech neexistovaly klasické mzdy, majetek patřil všem a o důležitých otázkách rozhodovala celá komunita. Domy, pole, traktory, dílny i hospodářská zvířata byly společné. Soukromí bylo vzácností a individualismus nebyl právě vítaným hostem. Největší pozornost dodnes budí systém kolektivní výchovy dětí. V mnoha kibucech děti nespaly doma s rodiči, ale v samostatných dětských domech. Matka a otec je navštěvovali jen několik hodin denně. To, co mělo vytvořit dokonalejší společnost, dnes mnohým připomíná spíše sociální experiment než alternativní rodinný život. Podobně dopadla i snaha o absolutní rovnost mužů a žen. Teorie slibovala stejné postavení, realita ale skončila tím, že muži řídili a ženy se staraly o služby a výchovu. Lidská povaha totiž bývá tvrdohlavější než jakákoli ideologie. Přesto nelze kibucům upřít jednu věc. Fungovaly. A fungovaly dost dlouho na to, aby pomohly vybudovat celý stát. Obyvatelé vysoušeli bažiny, budovali zavlažovací systémy, zakládali nové osady a osidlovali strategická území. Pole, sady a kravíny byly často jen druhou funkcí kibucu. Tou první bylo ukázat, že právě tady bude stát budoucí Izrael. Přestože obyvatelé kibuců nikdy netvořili více než několik procent populace, jejich vliv na armádu, politiku i hospodářství byl obrovský. Z jejich řad vyšli premiéři, generálové i významní státníci. Mnohé kibucy fungovaly zároveň jako farmy i pohraniční pevnosti.

Když kibucy objevily firmy, export a soukromé peníze

Pak přišel paradox, který by nejspíš pobavil i největšího satirika. Komunity založené na odporu k soukromému bohatství začaly vytvářet velmi bohaté podniky. Některé kibucy se postupně staly vlastníky firem s miliardovými obraty. Kibuc Hatzerim například stál u vzniku společnosti Netafim, která se stala světovým lídrem v oblasti kapkové závlahy. Socialismus tak začal vydělávat velmi reálné kapitalistické peníze. Současně se kibucy staly magnetem pro mladé lidi z celého světa. Po roce 1967 do nich přijížděli studenti, dobrodruzi, hippies i budoucí politici. Někteří hledali smysl života, jiní chtěli poznat slavný experiment na vlastní oči a další prostě využili možnost levného pobytu pod izraelským sluncem. Celkem prošly kibucy stovky tisíc dobrovolníků. Mezi nimi byl například i budoucí americký politik Bernie Sanders. Jenže ani kibucy nebyly imunní vůči ekonomické realitě. V osmdesátých letech přišly dluhy, finanční problémy a stále větší nespokojenost mladší generace. Lidé chtěli vlastní domy, vlastní účty a vlastní rozhodování. Původní model začal skřípat ve všech spojích. A tak přišla reforma. Objevily se rozdílné mzdy, soukromé vlastnictví a větší prostor pro individuální podnikání. Jinými slovy, systém založený na kolektivní rovnosti přežil hlavně proto, že se od ní vzdálil. Dnešní kibucy jsou většinou prosperující obce s moderními technologiemi, ekologickými projekty a úspěšnými firmami. Přesto jejich příběh nekončí. Útoky Hamásu v říjnu 2023 znovu připomněly, že mnohé z nich stále stojí na hranici konfliktu. Obyvatelé Be’eri, Kfar Aza nebo Nir Oz zaplatili za svou polohu strašlivou cenu. Kibucy měly být důkazem, že člověk dokáže porazit vlastní sobectví a vytvořit dokonale spravedlivou společnost. Po více než sto letech však ukazují něco jiného. Že ideály jsou důležité, ale realita bývá silnější. A že nejúspěšnější socialistický experiment moderních dějin nakonec zachránily firmy, export a peníze vydělané na trhu. Takový konec by si zakladatelé kibuců nejspíš nepředstavovali ani v těch nejodvážnějších snech.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/