Jasenovac: Ustašovská balkánská jatka, kde se vraždění změnilo v soutěž

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Jasenovac patří mezi nejtemnější symboly druhé světové války na Balkáně.

Ustašovský stát a teror jako vládní program

Chorvatští Ustašovci zvolili při budování svého nového státu po německém rozbití Jugoslávie postup, který byl i na balkánské poměry opravdu silné kafe. Dá se říct, že genocida se stala jejich ústavou, nenávist vládním programem a vraždění běžnou normou co se musí. Nejdřív si sepsali seznam lidí, které ve své vysněné zemi nechtěli mít, a teprve potom začali řešit všechno ostatní. Duben 1941 přinesl rozpad Jugoslávie a Ante Pavelić dostal příležitost, na kterou čekal celý život. To, co následovalo, připomínalo spíš účetní operaci vedenou motorovou pilou než budování moderního státu. Srbové byli označeni za problém, Židé za problém, Romové za problém a nakonec se ukázalo, že problémem je každý kdo nejásá a jeho řešení nevratné. Ustašovci pak tento problém řešili po svém. Ne argumenty, ale kulkami, noži a masovými hroby. Propaganda sice slibovala národní obrození a zářnou budoucnost, ale výrobní linka nového Chorvatska chrlila především vdovy, sirotky a čerstvě vykopané hroby plné mrtvol. Katolické náboženství se proměnilo v politickou zbraň, nacionalismus ve státní ideologii a lidský život v položku, kterou bylo možné jediným tahem vyškrtnout z evidence. Nezávislý stát Chorvatsko vznikl na německých a italských bajonetech a od prvních dnů začal budovat represivní aparát co si vzal za vzor Hitlerovo Německo. Přibývaly mimořádné zákony, tajná policie, polovojenské oddíly i síť koncentračních táborů. Srbové měli být podle představ nového režimu zabiti, vyhnáni nebo pokatoličtěni a to nejlépe v tomto pořadí. Pravoslavné kostely mizely z krajiny, kněží končili ve věznicích a celé vesnice se měnily v místa hrůzy. Židé a Romové čelili stejnému osudu. Ustašovská propaganda přitom dál vyprávěla světu svoji pohádku o čistém a silném státě. Jenže čím déle tento stát existoval, tím více připomínal obrovskou márnici.

Jasenovac: tábor, který se stal symbolem hrůzy

Na březích řeky Sávy pak vyrostlo místo, které se mělo stát symbolem celé této šílené vize. Jmenovalo se Jasenovac. Nebyl to jeden koncentrační tábor, ale celý komplex zařízení, jehož srdcem byla nechvalně proslulá Ciglana. Na rozdíl od Osvětimi zde nefungovaly rozsáhlé plynové komory. Vraždilo se zde mnohem víc balkánským stylem. Nože, kladiva, sekery, střelné zbraně a nekonečná fantazie dozorců vytvořily pověst, která přežila samotný režim. Mezi nejděsivější příběhy patří svědectví o soutěžích mezi dozorci, kdo zabije více vězňů. Nejčastěji bývá zmiňován Petar Brzica, kterému některá poválečná svědectví připisují více než tisíc podříznutých vězňů během jediné noci pomocí nože zvaného srbosjek. Přesná čísla dnes nikdo nepotvrdí, ale už samotná existence podobných svědectví vypovídá o atmosféře tábora. Největší skupinu obětí tvořili Srbové, následovaní Židy, Romy a odpůrci režimu. Do dnešních dnů bylo identifikováno více než osmdesát tisíc obětí, přičemž skutečný počet mrtvých bude pravděpodobně daleko vyšší. Právě zde získal Jasenovac pověst místa, které svou brutalitou šokovalo dokonce i německé důstojníky. Když se totiž i lidé sloužící Hitlerovi začnou pohoršovat nad metodami svých spojenců, je to poměrně spolehlivý signál, že se situace dostala na opravdu temné dno.

Děti za ostnatým drátem a diana budisavljević

Zvláštní kapitolou byly děti. Tisíce srbských, židovských a romských dětí skončily za ostnatým drátem bez rodičů, často bez jména a bez jakékoli šance na normální život. Umíraly na hlad, podvýživu, tyfus a další nemoci. Některé byly odvezeny na nucenou převýchovu, jiné zmizely beze stopy. Právě v této temnotě se objevila Diana Budisavljević, rakouská humanitární pracovnice, která dokázala zachránit tisíce dětí a vést jejich evidenci v naději, že jednou najdou své rodiny. Její příběh působí vedle Jasenovace téměř neuvěřitelně. Zatímco jedni budovali systém smrti, ona se snažila zachránit alespoň část jeho nejbezbrannějších obětí. Současně však po celé zemi sílil odpor. Každá vypálená vesnice, každý masakr a každý transport do tábora vytvářel nové nepřátele režimu. Tisíce Srbů vstupovaly k četníkům nebo k partyzánům Josipa Broze Tita. Ustašovci chtěli vytvořit poslušný stát, ale místo toho si vyrobili armádu lidí, kteří proti nim byli ochotni bojovat až do konce. Genocida, která měla upevnit moc režimu, se nakonec stala jedním z důvodů jeho budoucího pádu.

Útěk vězňů, pád režimu a spory o paměť

Když se v roce 1945 začala nacistická Evropa hroutit, snažili se Ustašovci zahladit stopy. Pálili dokumenty, vykopávali masové hroby a ničili důkazy. Dne 22. dubna 1945 se několik stovek vězňů pokusilo o zoufalý průlom z tábora. Jen malá část přežila. Krátce nato Jasenovac zanikl, ale jeho příběh nikoli. Ante Pavelić uprchl přes Evropu do Argentiny, další představitelé režimu zmizeli po takzvaných krysích stezkách do Jižní Ameriky. V poválečné Jugoslávii se o Jasenovaci mluvilo opatrně, protože komunistický režim nechtěl znovu otevírat národnostní konflikty. Po rozpadu Jugoslávie se však téma vrátilo s plnou silou. Dodnes se vedou spory o počty obětí, odpovědnost i interpretaci celé tragédie. Na místě bývalého tábora dnes stojí Kamenný květ, tichý památník mrtvých. Režim, který chtěl vytvořit novou společnost a přepsat dějiny Balkánu, přežil sotva čtyři roky. Zato jméno Jasenovac přežilo všechny jeho vůdce a stalo se symbolem jedné z nejtemnějších kapitol evropských dějin. A možná právě v tom spočívá největší ironie celého příběhu. Stát, který chtěl vymazat celé národy z mapy, nakonec zmizel sám. Jasenovac však zůstal. Jako varování, kam až může dojít společnost, která povýší nenávist na zákon a vraždění na státní politiku.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/