Největší sňatkový podvodník monarchie Hugo Schenk a jeho chábr Schlossarek proměnili seznámení po inzerátu v byznys se smrtí.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Sňatkový podvodník, který vodil nevěsty na smrt.
Rakouský modrovous a kariéra profesionálního ženicha
Rakouský Modrovous děsil celou monarchii. Dnes by o něm HBO natočilo několikadílný hit a bulvár by počítal jeho oběti na titulních stranách. Jenže Hugo Schenk tohle všechno dokázal už před sto čtyřiceti lety. Ve své době se stal jedním z největších kriminálních skandálů Rakouska Uherska a možná i první opravdovou „vraždící celebritou“ monarchie. Jeho milostné dopisy četly tisíce lidí, noviny rozebíraly každý nový detail a o jeho procesu se mluvilo v kavárnách i hospodáchpo celé monarchii. Na celém příběhu je ale nejděsivější jedna věc. Schenk vůbec nemusel skončit jako sprostý vrah. Nebyl to žádný otrhaný lapka ani zoufalec zahnaný bídou do kouta. Narodil se roku 1849 v Čechách pod Kosířem do vážené rodiny, jeho otec byl uznávaný soudce a mladý Hugo dostal do života karty, které by mu záviděla většina monarchie. Mohl být úředníkem, advokátem nebo spořádaným pánem, který každou neděli vysedává v kavárně a nadává na vládu. Jenže brzy přišel na to, že vydělávat peníze poctivě je strašná dřina a mnohem jednodušší je nechat pracovat city a naivitu druhých. Už jako mladík se vydával za záhadného polského šlechtice, který údajně uprchl před ruskou tyranií. Romantická legenda fungovala skvěle. Dámy slyšely na šlechtický titul, rodiny na dobré vychování a Schenk slyšel hlavně na cinkání peněz. Roku 1870 ale přišlo tvrdé vystřízlivění. Za své podvody putoval na pět let do těžkého žaláře na Mírově. Odtud se díky omilostnění dostal ven už po dvou letech, jako by mu stát dal druhou šanci. Jenže někteří si z vězení odnesou ponaučení a ti další kontakty. Schenk patřil do té druhé skupiny. Po dalším odsouzení za sňatkové podvody skončil ve věznici Stein, kde poznal Karla Schlossarka. A tam se zrodilo partnerství, vedle kterého působí leckteré obchodní aliance skoro nevinně. Jeden uměl ženy okouzlit a druhý neměl problém zbavit se nepohodlných svědků. O jeho vztazích s rodinou se mnoho neví, ale lze si představit, že pro respektovaného soudce muselo být poněkud nepříjemné vysvětlovat sousedům, že syn místo právnické kariéry buduje kariéru profesionálního ženicha a příležitostného trestance.
Seznámení po inzerátu jako byznys se smrtí
Po propuštění si Schenk oblékl elegantní kabát, uhladil vlasy, nasadil úsměv a vyrazil na lov. V době, kdy byly sňatkové inzeráty módní novinkou a dlouhé dopisy nahrazovaly dnešní seznamovací aplikace, našel téměř dokonalý podnikatelský model. Jedné ženě tvrdil, že je úspěšný inženýr, druhé sliboval statek a pohodlný život na venkově, třetí vyprávěl o cestování po světě. Milostné dopisy psal jako na běžícím pásu a některé pasáže jen přepisoval a měnil jména adresátek. Dnes bychom řekli, že měl otevřených několik seznamek najednou a všude status „vážný vztah“. Jeho cílem ale nebyla svatba. Hledal hlavně osamělé služky a hospodyně, které měly našetřeno. Přesvědčil je, aby daly výpověď, vybraly celoživotní úspory a odjely s ním vstříc vysněné budoucnosti. Jenže místo kostela čekala odlehlá cesta, břeh Dunaje nebo Hranická propast. Právě tam skončila mladá Josefine Timalová, jedna z jeho nejznámějších obětí. Schenk a Schlossarek ji zavraždili a její tělo zmizelo v hlubinách, o nichž se tehdy věřilo, že pohltí všechno. Když se po Josefíně začala shánět její teta Kateřina, Schenk nezpanikařil. Naopak. Poslal jí dojemný dopis, že se neteř šťastně vdala a užívá si spokojený život. A když tomu uvěřila, nalákal a zabil i ji. Stejný osud potkal Theresii Ketterlovou a Rosu Ferencziovou. Soud mu nakonec prokázal čtyři vraždy, ale policisté našli desítky dalších milostných dopisů. Je tedy možné, že zatímco jedna žena plánovala svatbu, druhá už ležela mrtvá a třetí si právě četla jeho vyznání věčné lásky. Schenk nebyl šílenec, který vraždil v záchvatu vzteku. Byl to chladný podnikatel, který pochopil, že lidská důvěra má svou cenu a že mrtví zákazníci si na služby nestěžují.
Čtyři vraždy, mediální horečka a šibenice
Kdyby se celý případ odehrál dnes, televize by vysílaly živé vstupy od soudu a internet by byl plný amatérských detektivů a něco podobného zažila Vídeň roku 1884. Noviny každý den přinášely nové senzační odhalení, zveřejňovaly úryvky z jeho milostných dopisů a tiskly dramatické ilustrace posledních okamžiků jeho obětí. Přezdívka „rakouský Modrovous“ prodávala výtisky lépe než dvorní politika a lidé stáli fronty, aby zahlédli muže, který pod maskou dokonalého gentlemana skrýval obyčejného vraha. A Schenk publikum nezklamal. U soudu chodil upravený, mluvil klidně, pečlivě si upravoval knír a tvářil se, jako by neřešil čtyři vraždy, ale spor o špatně sepsanou kupní smlouvu. Právě to veřejnost děsilo nejvíc. Jak může člověk, který vypadá jako ideální ženich z lepší společnosti, bez mrknutí oka posílat ženy na smrt kvůli několika zlatkám? Po jeho dopadení zavládla v monarchii skoro morální panika. Matky varovaly své dcery před až příliš dokonalými nápadníky a sňatkové inzeráty získaly pověst nebezpečnější než noční procházka temným předměstím. Dvaadvacátého dubna 1884 skončil Hugo Schenk spolu se svým chábrem Schlossarkem na šibenici ve vídeňském Zemském soudu. Ani tím ale jeho příběh neskončil. Lékaři zkoumali jeho lebku a snažili se objevit známky „vrozeného zločince“, protože tehdejší věda věřila, že zlo musí být někde vidět. Dodnes je jeho lebka uložena ve vídeňském Kriminalmuseum jako připomínka jednoho z největších kriminálních skandálů Rakouska Uherska. A možná právě proto ten příběh funguje i dnes. Ne proto, že zabil čtyři ženy. Ale proto, že ukázal nepříjemnou pravdu, kterou lidé slyší neradi. Největší nebezpečí často nepřichází se zakrváceným nožem v ruce. Někdy zazvoní u dveří s kyticí, dokonale naučeným vyznáním lásky a zásnubním prstenem schovaným v kapse kabátu.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/


