Mengeleho nejoblíbenější vězni. Rodina trpaslíků, kterou měl na své šílené experimenty jen pro sebe.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Mengeleho experimenty patří k nejděsivějším kapitolám dějin Osvětimi.
Rodina ovitzových: hvězdy varieté, které skončily V osvětimi
Lilliputská skupina Ovitzových patřila mezi umělce, na které publikum jen tak nezapomínalo. Zpívali v pěti jazycích, hráli na miniaturní hudební nástroje, cestovali vlastním automobilem a vydělávali více peněz než většina jejich sousedů. Zatímco ostatní lidé tehdy v meziválečné střední Evropě zápasili s každodenní obživou, trpaslíci vyprodávali sály od Rumunska přes Maďarsko až po Československo. Byli slavní, byli úspěšní a především byli výjimeční. Právě jejich odlišnost jim otevřela dveře na pódia a o několik let později jim i paradoxně zachránila život. Rodina Ovitzových pocházela z karpatského Maramureše, kraje, kde se měnily vlajky častěji než počasí. Když se narodili, patřil jejich domov Rakousku Uhersku. Později se ocitli v Československu, potom v Rumunsku a nakonec v Maďarsku. Hranice se posouvaly, vlády přicházely a odcházely, a právě tam vyrostla rodina, která se později stala slavnou po celé střední Evropě a nakonec i jednou z nejznámějších rodin v dějinách Osvětimi. Otec famílie Shimshon Isaac Ovitz trpěl trpaslictvím a z jeho deseti dětí jich sedm zdědilo stejnou genetickou poruchu. Vznikla tak jedna z nejneobvyklejších rodin své doby. Rozika, Franziska, Avram, Frieda, Micki, Elizabeth a nejmladší Perla se stali hvězdami varietních scén. Jejich vystoupení byla směsicí hudby, humoru a divadla. Rozika a Franziska hrály na malé housle, Frieda na cimbál, Perla na drobnou růžovou kytaru a Micki střídal akordeon s violoncellem. Publikum je milovalo. Dokonce ani po roce 1940, kdy protižidovské zákony začaly vytlačovat židovské umělce z veřejného života, se nevzdali. Opatřili si falešné doklady a pokračovali v turné. Zdálo se, že válka se jim vyhne. Jenže na jaře roku 1944 přišel konec iluzí. Dne 12. května vystoupili z dobytčích vagónů na rampě v Osvětimi Birkenau. V rukou drželi kufry, kostýmy a hudební nástroje, jako by přijeli na další představení. Ve skutečnosti dorazili do místa, odkud se většina lidí už nikdy nevrátila. Tam, kde nově příchozí obvykle během několika minut rozhodovali o životě a smrti příslušníci SS, čekal na Ovitzovy někdo jiný. Josef Mengele. Muž, který v lidských bytostech neviděl lidi, ale materiál pro své pseudo lékařské experimenty. Když spatřil rodinu, měl údajně prohlásit: „Teď mám práci na dvacet let.“ Pro něj to nebyli jen vězni. Byli vzácným pokladem. Největší známou rodinou trpaslíků, která kdy prošla branami Osvětimi. Živou laboratoří, o jaké se té nacistické zrůdě ani nesnilo.
Mengeleho „živá laboratoř“ a měsíce experimentů
To, co následovalo, patří k nejtemnějším kapitolám dějin Osvětimi. Zatímco kolem nich denně proudily tisíce lidí do plynových komor, Ovitzovi dostali lepší ubikace, více jídla a mohli si ponechat vlastní oblečení. Ne proto, že by někdo objevil svědomí. Právě naopak. Byli příliš cenní na to, aby zemřeli. Mengele byl posedlý genetikou, dědičností a rasovými teoriemi. Snažil se dokázat nacistické představy o biologické méněcennosti některých skupin obyvatel. Rodina, v níž vedle sebe žili trpaslíci i lidé běžného vzrůstu, pro něj představovala ideální pracovní materiál. Následovaly měsíce bolestivých experimentů. Denně jim odebírali krev z prstů i z žil za ušima. Vytrhávali zdravé zuby, měřili lebky, rentgenovali kostry a fotografovali je nahé ze všech možných úhlů. Chemikálie v očích jim způsobovaly dočasnou slepotu. Do uší jim nalévali ledovou i vařící vodu. Ženy musely podstupovat ponižující gynekologická vyšetření. Nejhůře dopadl osmnáctiměsíční Shimshon, který měl rodiče běžného vzrůstu a fascinoval Mengeleho snad nejvíce ze všech. Opakovaně mu byla odebírána krev a podstupoval procedury, které by dnes nebyly přípustné ani na laboratorních zvířatech. Perla Ovitz později vzpomínala, že rodina žila v neustálém strachu, co si doktor v bílém plášti vymyslí další den. Některé dívky se dokonce bály, že je nacisté využijí k pokusům s rozmnožováním, aby zkoumali dědičnost trpaslictví. Mengele rodinu nejen měřil a fotografoval, ale také filmoval. Film se po válce nikdy nenašel. Ovitzovi navíc sledovali hrůzy, které se odehrávaly kolem nich. Každý den viděli kouř stoupající z krematorií. Každý den mizeli lidé, kteří ještě ráno stáli vedle nich. Podle pozdějších svědectví byli svědky příchodu dalších trpaslíků, kteří takové štěstí neměli. Rodina si dokonce myslela, že jednou skončí v plynové komoře. Když je nacisté odvedli do budovy určené k dezinfekci, byli přesvědčeni, že nastal jejich konec. Když se dveře znovu otevřely, stáli pořád naživu. V jejich očích je zachránil Mengele. Ve skutečnosti jen ochránil jeho experiment.
Osvobození a návrat rodiny na jeviště
Když se v lednu 1945 začala k Osvětimi blížit Rudá armáda, nacisté hnali desetitisíce vězňů na pochody smrti. Ovitzovi zůstali. Byli příliš slabí na pochod a příliš zajímaví na to, aby je někdo zastřelil cestou. Dne 27. ledna 1945 byli osvobozeni. Všech dvanáct členů rodiny přežilo. Stali se tak největší známou rodinou, která vstoupila do Osvětimi a vyšla z ní živá. Cesta domů však byla stejně krutá jako cesta do tábora. Po měsících v uprchlických táborech se vrátili do Rozavlei a našli svět, který už neexistoval. Domy byly vyrabované, většina příbuzných mrtvá a židovská komunita prakticky vyhlazená. Přesto se nevzdali. Několik let žili v Belgii a roku 1949 odešli do nově vzniklého Izraele. Usadili se v Haifě a udělali něco, co zní téměř neuvěřitelně. Znovu začali vystupovat. Stejní lidé, kteří ještě před několika lety stáli nazí před nacistickými lékaři jako exponáty, se znovu postavili na jeviště a rozdávali publiku smích. Lilliputská skupina se vrátila. Později si koupili vlastní kino a odešli do klidného života. Rozika se dožila úctyhodných osmadevadesáti let. Perla Ovitz až do své smrti v roce 2001 vyprávěla jejich příběh novinářům, historikům i dokumentaristům. Díky ní dnes víme, co se za zdmi Mengeleho laboratoří odehrávalo. Celý příběh rodiny Ovitzových je vlastně jedna obrovská ironie. To, co z nich udělalo atrakci na pódiu, je zachránilo i v Osvětimi. Přežili ne díky soucitu, ale díky posedlosti jednoho z nejhorších nacistických zločinců. A přesto nakonec zvítězili oni. Mengele chtěl dokázat, že jsou méněcenní. Oni přežili, vyprávěli svůj příběh a dožili se svobody. On skončil jako štvanec skrývající se pod falešným jménem. Rodina, kterou chtěl proměnit v exponáty, nakonec zůstala tím, čím byla od začátku. Rodinou.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
