Nevěřili mu spojenci ani nepřátelé, přesto carův diplomat rozhodoval o budoucnosti Evropy dlouhá léta .
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Rakušané se ho báli, Němci ho respektovali, Francouzi se ho obávali a Britové ho nemohli vystát.
Rurikovec, diplomat a muž s pověstí sukničkáře
Kníže Alexej Lobanov Rostovskijj. Když se řekne ruský diplomat devatenáctého století, většina lidí si představí vážného pána v uniformě, který celé dny sedí u stolu, popíjí čaj a posílá nudné depeše. Jenže Lobanov byl jiná liga. Byl potomkem starobylého rodu Rurikovců, narodil se roku 1824 ve Voroněži a od dětství vyrůstal v prostředí, kde se předpokládalo, že obyčejnou práci budou dělat jiní lidé. Otec byl dvorní hodnostář a veterán napoleonských válek, matka pocházela z bohaté šlechtické rodiny a malý Alexej měl kolem sebe francouzské učitele, služebnictvo a přesně ten druh luxusu, který člověka naučí dvě věci. Že svět patří silným a že nejlepší je rozhodovat o životech ostatních z pohodlného křesla. Studoval na prestižním Alexandrovském lyceu, kde se vyráběla budoucí elita carského Ruska podobně, jako se dnes vyrábějí manažeři na drahých univerzitách. Byl chytrý, ambiciózní a hlavně pochopil, že ve velké politice často nevyhrává ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo má lepší kontakty. Brzy se dostal na ministerstvo zahraničí a začala kariéra, která by vydala na několik špionážních románů. Sloužil v Paříži, Berlíně i Cařihradu, během Krymské války dokonce vystupoval pod falešným jménem Rubinštejn a podílel se na tajných jednáních o míru. Už tehdy si o něm kolegové šeptali, že dokáže jednou větou uklidnit mezinárodní krizi a druhou ji znovu rozpoutat. Když se objevil na diplomatické recepci, nikdo nevěděl, jestli přijel uzavírat spojenectví, nebo rozbít cizí manželství. A upřímně řečeno, často zvládal obojí během jediného večera. Jeho pověst chladného stratéga totiž doplňovala neméně slavná pověst nenapravitelného sukničkáře. V roce 1863 náhle opustil diplomatickou službu v Cařihradu. Oficiálně kvůli zdravotním problémům. Neoficiálně kvůli tomu, že se až příliš sblížil s manželkou jednoho francouzského diplomata. Místo jednání o budoucnosti Evropy tak několik let trávil s milenkou v Nice a později se nechal slyšet, že to byly nejšťastnější roky jeho života. V diplomatických kruzích se prý s úsměvem říkalo, že Lobanov nikdy nebojuje s kolegy, protože je mnohem jednodušší získat jejich tajemství přes jejich manželky.
Ruský šachista na vídeňském dvoře
Jenže nenechte se zmást. Za uhlazeným aristokratem se skrýval jeden z nejvlivnějších mužů své doby. Když se vrátil do aktivní služby, postupně působil v Londýně, Cařihradu a nakonec ve Vídni, kde byl od roku 1882 ruským velvyslancem u dvora Františka Josefa I. Tam se cítil jako ryba ve vodě. Rakouská monarchie byla tehdy obrovská politická šachovnice a Lobanov patřil mezi hráče, kteří přemýšleli o několik tahů dopředu. Rakouští novináři mu přezdívali „ruský šachista“, protože nikdy nespěchal, málokdy zvyšoval hlas a téměř vždy dosáhl toho, co chtěl. Dokázal se usmívat na císaře, zatímco v hlavě počítal, jaký dopad bude mít jeho další tah na Balkáně, v Srbsku nebo v Bulharsku. Znal Františka Josefa, jednal s korunním princem Františkem Ferdinandem a pravidelně se účastnil tajných schůzek, které se odehrávaly daleko od očí veřejnosti. V Kroměříži, Olomouci nebo ve Vídni se řešilo, kdo bude mít vliv ve střední Evropě a kdo bude jen přihlížet. Lobanov byl přesně ten typ člověka, který se nikdy nenechal fotografovat s lopatou při otevírání nové železnice. On raději seděl v zadní místnosti, kde rozhodoval, kudy ta železnice vůbec povede. Měl pověst chladného profesionála, ale zároveň i člověka, který si uměl užívat života. Miloval přepych, dobré jídlo, drahá vína a společnost krásných žen. Nikdy se neoženil, což jen posilovalo drby o jeho milostných aférách a údajných levobočcích. Jedni v něm viděli geniálního diplomata, druzí bezohledného manipulátora. Pravda byla nejspíš někde uprostřed. Každopádně platilo, že když se v Evropě schylovalo k mezinárodní krizi, Lobanov byl jedním z těch mužů, kteří drželi v ruce pero schopné změnit mapu kontinentu rychleji než armáda se stovkami tisíc vojáků.
Ministr zahraničí, který tahal za nitky evropské politiky
Vrchol jeho kariéry přišel roku 1895, kdy se stal ministrem zahraničí cara Mikuláše II. V té době už měl pověst legendy. Podepsal dohodu Jama gata Lobanov s Japonskem, vyjednával smlouvy s Čínou a otevřel Rusku cestu do Mandžuska. Získal tím obdiv i nenávist zároveň. Němci ho respektovali, Francouzi se ho obávali a Britové ho nemohli vystát. V evropské diplomacii totiž platilo jednoduché pravidlo. Když jsou s vámi spokojeni úplně všichni, pravděpodobně neděláte nic důležitého. Lobanov dělal pravý opak. Každým podpisem vytvářel nové spojence i nové nepřátele. Pro cara byl nepostradatelným stratégem, pro západní tisk zase nebezpečným architektem ruské expanze. A přestože jeho jméno dnes zná jen málokdo, svého času patřil mezi nejsledovanější osobnosti evropské politiky. Měl navíc překvapivě blízko i k českým zemím. Účastnil se jednání na Moravě, sledoval vztahy habsburské monarchie s Ruskem a české noviny o něm psaly jako o diplomatovi, který se usmívá, i když právě někomu hrozí. Nakonec ale ani jemu nepomohl slavný rodokmen, obrovský vliv ani přátelství s carem. V roce 1896 během cesty s Mikulášem II. do Berlína utrpěl mrtvici a krátce poté zemřel. A možná je na tom všem největší ironie právě to, že muž, který celý život tahal za nitky evropské politiky, dnes stojí ve stínu panovníků, kterým radil. Přitom bez lidí jako Lobanov by se mnohé dějiny možná odehrály úplně jinak. Nebyl to vojevůdce, který vyhrával bitvy na bojišti. Vyhrával je v salonech, na recepcích a za zavřenými dveřmi. A kdyby tehdy existovaly sociální sítě, nejspíš by neměl ani jeden příspěvek. Zato by měl přístupová hesla ke všem ostatním.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
