Oswald Mosley. Aristokrat, který chtěl proměnit Británii ve fašistické království a ovládnout národ navždy.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Hitlerův „užitečný idiot“ v Británii, ta měla desítky milionů obyvatel a většina z nich dávala přednost hádkám v parlamentu před pochodováním v černé uniformě.
Aristokrat, kterému byla demokracie příliš pomalá
Britská aristokracie se obvykle spojuje s honosnými sídly, odpoledním čajem a starými rodokmeny. Sir Oswald Mosley ale ukázal, že i z těchto kruhů může vyrůst politik, který zatouží po vlastní diktatuře. A to jeho „Sir“ nebyla jen ozdoba pro lepší vizitku. Narodil se jako Sir Oswald Ernald Mosley, 6. baronet, dědic starého šlechtického titulu a příslušník anglické venkovské aristokracie, jejíž kořeny sahaly až do sedmnáctého století. Pocházel z bohaté a vlivné rodiny, vzdělával se na prestižních školách, pohyboval se mezi britskou smetánkou a od dětství vyrůstal v přesvědčení, že lidé jako on jsou předurčeni řídit zemi. Byl pohledný, bohatý, nezdravě sebevědomý a přesvědčený, že je ten nejchytřejší člověk v místnosti. V první světové válce bojoval za Británii, pak vstoupil do politiky a už jako mladý muž byl považován za budoucí hvězdu. Prošel konzervativci i labouristy a dostal se až do vlády. Jenže měl jeden problém. Demokracie byla podle něj příliš pomalá. Zatímco ostatní politici hodiny diskutovali, Mosley byl přesvědčený, že dávno zná správnou odpověď a zbytek parlamentu ho jen zdržuje. Británie navíc po první světové válce ztrácela dech. Tradiční průmysl upadal, nezaměstnanost rostla a impérium už nepůsobilo tak neotřesitelně jako za časů královny Viktorie. A právě v takových chvílích se rodí lidé, kteří přijdou s jednoduchým receptem na složité problémy. Mosley tvrdil, že země nepotřebuje více politiků, ale jednoho pořádného šéfa. Nejprve zkusil prosadit svůj ekonomický plán ve vládě, ale když ho odmítli, uraženě práskl dveřmi a založil vlastní Novou stranu doslovně New Party. Ta nabízela směs státních investic, ochrany domácího trhu a silné ruky. Voliči mu ale nadšeně nezatleskali a výsledkem byl volební propadák. Na mítinky Nové strany chodilo víc lidí kvůli očekávaným rvačkám než kvůli programu. Mosleyho osobní ochranka přezdívaná „Biff Boys“ se totiž starala o to, aby se nikdo moc neptal a případné námitky bylo možné vyřešit pěstí. Jenže pak přišla cesta do Itálie a setkání s Benitem Mussolinim. A to byla láska na první pohled. Mosley viděl černé košile, disciplinované průvody, energické projevy a vůdce, kterému nikdo neodmlouvá. Přesně to podle něj Británii chybělo. V roce 1932 proto zahodil starou politiku do koše a založil Britskou unii fašistů. Její členové oblékli černé uniformy, pochodovali ulicemi a jejich šéf se stylizoval do role britského zachránce. Ve skutečnosti ale začínal připomínat člověka, který si koupil drahou vstupenku na italské představení a rozhodl se ho přehrát doma v Londýně. Jenže Británie nebyla Itálie a většina obyvatel nebyla ochotná vyměnit parlament za pána v černé košili s mesiášským výrazem.
Černé košile, mussoliniho peníze a bitva o cable street
Mosley přitom nebyl žádný amatér. Kdyby se narodil o sto let později, nejspíš by vedl marketingovou agenturu nebo produkoval virální videa. Jeho Britská unie fašistů byla na svou dobu překvapivě moderní projekt. Velkolepé sjezdy, světelné efekty, hudba, dokonale secvičené průvody a jednoduchá hesla, která se dobře pamatují. Dlouhé politické programy? K čemu. Lidé přece chtějí emoce. V mnoha ohledech šlo o jeden z prvních pokusů udělat z politiky velkou show. Mosley dokázal zaplnit haly tisíci příznivců a média o něm psala prakticky neustále. Jenže pozornost není totéž co popularita. Členové BUF, známí jako Blackshirts, měli vlastní polovojenské oddíly a jejich akce často končily rvačkami. Když se někdo ptal na program, dostal leták. Když se ptal moc dlouho, mohl dostat i ránu. Celé dobrodružství navíc nebylo levné. A tak se ukázalo, že britský vlastenec nemá problém přijímat peníze ze zahraničí. Významnou část financování poskytovala Mussoliniho Itálie a zájem o Mosleyho projevovalo také nacistické Německo, které v něm vidělo užitečný nástroj pro oslabování britské vůle postavit se Hitlerovi. Přímým agentem Berlína sice Mosley nebyl, ale rozhodně nepatřil mezi lidi, kteří by měli problém s přátelským posezením v nacistické společnosti. Jeho druhá manželka Diana Mitfordová byla otevřenou obdivovatelkou Hitlera a jejich svatba v roce 1936 proběhla v berlínském domě Josepha Goebbelse. Podle řady svědectví se mezi hosty objevil i samotný Hitler. Romantika po evropsku. Zatímco jiní novomanželé dostávali toustovač nebo porcelánový servis, Mosleyovi si mohli domů odnést gratulaci od vůdce Třetí říše. Zpočátku se navíc Mosley těšil podpoře části britské aristokracie a podnikatelských kruhů. Dokonce i deník Daily Mail na čas propadl dojmu, že černokošiláči mohou být zajímavým osvěžením britské politiky. Nadšení ale rychle vyprchalo. Počet členů BUF se sice vyšplhal až ke čtyřiceti či padesáti tisícům, jenže Británie měla desítky milionů obyvatel a většina z nich dávala přednost hádkám v parlamentu před pochodováním v uniformě. Největší problém představoval antisemitismus, který se po roce 1934 stal jedním z hlavních motorů Mosleyho propagandy. Nebyl to jen dovoz z Německa. Vycházel i z domácích předsudků a ekonomické frustrace. Hnutí se soustředilo hlavně na londýnský East End s početnou židovskou komunitou, kde chtělo ukázat sílu. Jenže právě tam narazilo. Když se černokošiláči v říjnu 1936 pokusili pochodovat ulicemi East Endu, postavily se proti nim desetitisíce obyčejných Londýňanů. Odboráři, místní obyvatelé, socialisté i lidé, kteří prostě neměli chuť koukat na průvod domácích napodobitelů Mussoliniho. Vznikly barikády, létaly kameny a heslo „Neprojdou!“ se stalo symbolem odporu proti fašismu. Bitva o Cable Street skončila pro Mosleyho katastrofou. Vláda následně přijala zákon zakazující politické uniformy a omezující podobné pochody. Pro hnutí, jehož identita stála na černých košilích a efektních přehlídkách, to byla rána téměř smrtelná.
Internace, pád a konec britského fašistického snu
Přesto Mosley nepřestal věřit, že dějiny jednou uznají jeho genialitu. Tvrdil, že Británie by se měla s Německem dohodnout a že skutečným nepřítelem Evropy je komunismus. Je pravda, že ve třicátých letech nebyl jediný, kdo chtěl zachovat mír za každou cenu. Politika appeasementu měla v Británii řadu zastánců. Mosley ale zacházel mnohem dál. Nešlo mu jen o odvrácení války. Byl ochoten akceptovat evropské uspořádání, v němž by Hitler hrál hlavní roli. Právě proto bývá označován za „Hitlerova užitečného idiota“. Není to úplně přesný historický termín, protože neexistují důkazy, že by jednal na přímé rozkazy Berlína. Přesnější by možná bylo říci, že se stal dobrovolným rezonátorem nacistických zájmů. Britská tajná služba MI5 to viděla podobně. Už od roku 1933 sledovala Mosleyho i jeho manželku a během války dospěla k závěru, že v případě německé invaze by mohli představovat nebezpečnou pátou kolonu. Dokonce se mezi důstojníky MI5 tradovalo, že Diana Mosleyová je inteligentnější a nebezpečnější než její slavný manžel. V květnu 1940 proto oba skončili bez soudu v internaci podle mimořádného válečného opatření Defence Regulation 18B. Ten, který chtěl vést Británii, se najednou ocitl za zamčenými dveřmi pod dohledem vlastního státu. Po válce to ještě jednou zkusil. Založil hnutí Union Movement a začal hlásat myšlenku sjednocené Evropy pod silným autoritářským vedením. Jenže zatímco Evropa se po hrůzách nacismu vydala směrem k demokracii a sociálnímu státu, Mosley jako by zůstal uvězněný ve třicátých letech. Fašismus byl po roce 1945 politicky toxický a společnost už o podobné experimenty nestála. Muž, který kdysi zaplňoval haly a snil o tom, že bude britským vůdcem, dožil většinu života ve Francii téměř zapomenutý. Jeho příběh je ale dodnes fascinující. Ukazuje totiž, že největší hrozbou pro demokracii nemusí být vždy křikloun z okraje společnosti. Někdy jí může být uhlazený aristokrat se skvělým vzděláním, perfektní výslovností a neotřesitelnou jistotou, že jen on jediný ví, co je pro všechny ostatní nejlepší.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Velká BritánieKrystyna Skarbek – britská agentka a skutečná bondgirl druhé světové války
České zeměMuži ji zbožňovali a po válce z ní udělali kolaborantku. Pravda o Adině Mandlové je ale mnohem pikantnější, než si většina lidí myslí.
České zeměEmil Hácha. Prezident, kterého Hitler zlomil, český národ po válce nespravedlivě odsoudil a komunisté z něj udělali zrádce.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
