Kněz v prezidentském křesle. Slovensko pod Tisem platilo Hitlerovi za deportace Židů do táborů smrti.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Kněz, který posílal lidi do Osvětimi.
Z katolického kněze prezidentem slovenského státu
Když stát začne platit za to, aby se zbavil vlastních občanů, člověk by čekal, že v jeho čele stojí banda gangsterů nebo fanatiků bez špetky svědomí. Jenže ve válečném Slovensku seděl v prezidentském křesle katolický kněz. A co bylo ještě absurdnější, vláda pod jeho vedením posílala Hitlerovu Německu pět set říšských marek za každého deportovaného Žida. Ano, skutečně platila za to, že její vlastní občané odjedou v dobytčích vagónech vstříc téměř jisté smrti. Těžko hledat v evropských dějinách cyničtější státní zakázku. Mužem, který tohle podivné a tragické divadlo řídil, byl Jozef Tiso, bezpochyby jedna z nejrozporuplnějších postav středoevropských dějin. Když se roku 1887 narodil v Bytči do rodiny řezníka a hostinského, sotva mohl někdo tušit, že z tichého studenta a budoucího kněze vyroste prezident státu, jehož jméno bude navždy spojováno s kolaborací a holokaustem. Nezačínal jako voják ani jako revolucionář, naopak. Patřil mezi mimořádně nadané studenty, prošel gymnáziem v Žilině, seminářem v Nitře a díky výbornému prospěchu se dostal až na prestižní vídeňský Pázmáneum, elitní školu pro budoucí katolické duchovní. Tam získal kvalitní teologické vzdělání, byl vysvěcen na kněze a po návratu působil jako duchovní, učitel a za první světové války také jako vojenský kaplan. Po vzniku Československa vstoupil do Hlinkovy slovenské ľudové strany, tehdy konzervativního a silně katolického hnutí usilujícího o autonomii Slovenska. V meziválečné republice zastával i funkci ministra zdravotnictví a tělesné výchovy. Dlouhá léta pak působil jako umírněný politik, který se neprojevoval jako fanatik ani radikál. Jenže dějiny občas postaví do čela bouře člověka, který je přesvědčený, že ji dokáže ukočírovat. A právě to byl Tisův případ. Po Mnichovu se Československo začalo rozpadat a v březnu 1939 byl Tiso povolán do Berlína. Adolf Hitler mu tam velmi otevřeně řekl, že pokud Slovensko okamžitě nevyhlásí samostatnost pod německou ochranou,bude jeho území rozděleno mezi sousední státy. O den později slovenský parlament skutečně samostatnost vyhlásil. Zrodil se tak Slovenský stát, který sice měl vlastní vládu, prezidenta i vlajku, ale jeho skutečná nezávislost končila přesně tam, kde začínaly zájmy Třetí říše.
Židovský kodex, deportace a pět set marek za člověka
Jako prezident stanul Tiso v čele režimu, který se rychle měnil v autoritářský stát. Hlinkova slovenská ľudová strana se stala jedinou dominantní politickou silou, opozice byla potlačena a Hlinkova garda plnila roli polovojenské organizace i nástroje represe. V Tisově okolí sílili radikálové jako Vojtech Tuka a Alexander Mach a Slovensko se stále pevněji poutalo k nacistickému Německu. Tiso vycházel z prostředí slovenského politického katolicismu a národního konzervatismu, v němž byl antisemitismus tehdy poměrně rozšířeným jevem. Ve svých projevech opakovaně hovořil o takzvané „židovské otázce“ a podporoval myšlenku, že je třeba ji řešit legislativní cestou. Výsledkem toho bylo přijetí Židovského kodexu v roce 1941, jednoho z nejtvrdších protižidovských zákonů v tehdejší Evropě a o rok později začaly deportace. Přibližně sedmdesát tisíc slovenských Židů bylo odvezeno do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů, kde drtivá většina z nich zahynula. A právě zde se odehrává nejtemnější kapitola celého příběhu. Slovenský stát totiž Německu platil pět set říšských marek za každého deportovaného člověka jako údajný příspěvek na jeho „přesídlení“. Šlo o krok, který mezi evropskými spojenci Hitlera neměl obdoby. Dnes to působí téměř neuvěřitelně. Místo aby stát chránil vlastní občany, platil cizí mocnosti za jejich likvidaci. Jako kdyby si někdo objednával odvoz starého nábytku, jen s tím rozdílem, že místo skříní a stolů mizely celé rodiny. Obhájci Jozefa Tisa často připomínají, že uděloval jednotlivcům prezidentské výjimky a některým lidem skutečně pomohl. To historici potvrzují. Jenže stejně tak potvrzují, že jako hlava státu nesl odpovědnost za systém, který deportace umožnil a organizoval. A když v roce 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, Tiso se definitivně rozhodl, na které straně chce stát. Požádal Němce o vojenskou pomoc při jeho potlačení. Do země vstoupily jednotky Wehrmachtu a SS a následovala vlna represí, poprav a dalších deportací. Kněz, který měl kdysi vést lidi k morálním hodnotám, zůstal věrný režimu zla, až do jeho úplného konce.
Poválečný proces a trest smrti
S pádem nacistického Německa se zhroutil i Slovenský stát. Tiso uprchl před spravedlností do Rakouska, kde byl v americké okupační zóně zadržen a následně vydán československým úřadům. Následoval jeden z nejvýznamnějších poválečných procesů v Československu. Národní soud v Bratislavě neřešil jen jednotlivé podpisy pod zákony nebo konkrétní projevy, ale především otázku, zda může hlava státu tvrdit, že za činy vlastního režimu nenese odpovědnost. Tiso se hájil tím, že jednal v zájmu slovenského národa, snažil se zmírnit německý tlak a v konkrétních případech pomohl pronásledovaným lidem. Tvrdil, že bez jeho politiky mohlo Slovensko dopadnout ještě hůř. Obžaloba naopak připomínala jeho roli při budování autoritářského režimu, přijetí protižidovské legislativy i spoluodpovědnost za deportace. Rozsudek padl na jaře roku 1947. Jozef Tiso byl odsouzen za vlastizradu, kolaboraci a další zločiny proti lidskosti k trestu smrti. Rozhodnutí rozdělilo společnost a vyvolalo řadu žádostí o milost. Prezident Edvard Beneš měl pravomoc rozsudek změnit, ale neudělal to. Osmnáctého dubna 1947 byl Jozef Tiso neveřejně popraven ve věznici v Bratislavě. Ani jeho smrt však neukončila spory o jeho osobu. Pro část Slováků zůstává symbolem první moderní slovenské státnosti a mužem, který se snažil zachránit svůj národ v bezvýchodné situaci. Pro jiné je zosobněním kolaborace a důkazem, jak snadno může politická moc spojená s ideologií vést k tragédii. Možná právě v tom spočívá největší paradox jeho života. Nebyl to fanatický pouliční vůdce ani negramotný násilník. Byl to vzdělaný kněz, učitel a politik, který se postupně stal součástí mechanismu posílajícího vlastní občany na smrt. A dějiny mají někdy až krutý smysl pro ironii. Muž, který měl podle svého poslání zachraňovat lidské duše, se zapsal do historie jako prezident státu, který jako jediný v Evropě dobrovolně platil Hitlerovu Německu za deportace vlastních Židů. To je účet, který nezmizí ani po desítkách let a který z Jozefa Tisa dělá jednu z nejkontroverznějších postav našich moderních dějin.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
20. stoletíIrma Grese, dozorkyně která objevila svůj sadismus v táboře smrti
NěmeckoVálečná momentka esesmanů, kteří přijeli jako „výpomoc“ do tábora smrti Majdanek. Z Buchenwaldu si s sebou přivezli uniformy a biče.
PolskoLikvidace varšavského ghetta, okamžik kdy Němci proměnili vraždění lidí v byrokratický postup a smrt dostala razítko a jízdní řád
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
