Nejlepší sovětské dělo druhé světové války. Vyrobili ho načerno

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Sovětská zbraň, která neměla existovat, ale zachránila Rudou armádu | ZiS 3

Dělo, které nikdo neschválil

Ve Stalinově Sovětském svazu nebylo zrovna rozumné odporovat armádním úředníkům. A už vůbec ne tajně vyrábět zbraň, kterou nikdo neschválil. Přesto se našli dva muži, kteří přesně tohle udělali, a jejich „zakázané“ dělo se nakonec stalo jedním ze symbolů vítězství Rudé armády. V normální zemi by podobná vzpoura proti byrokracii nejspíš skončila vyhazovem a soudem. V Sovětském svazu jste si k tomu navíc mohli začít balit kartáček na zuby a doufat, že cesta na Sibiř nebude příliš dlouhá. Přesně tak ale začíná příběh kanónu ZiS 3, jedné z nejslavnějších zbraní druhé světové války. Jeho autor, konstruktér Vasilij Grabin, totiž dospěl k názoru, že největší překážkou sovětského vítězství nejsou německé tanky, ale vlastní byrokracie. A při pohledu na rozhodování sovětských úřadů v roce 1941 se tomu vlastně nelze divit. V Moskvě seděli generálové přesvědčení, že vědí všechno nejlépe. Maršál Grigorij Kulik prosazoval omezení výroby lehkých protitankových a divizních děl, protože uvěřil představě, že proti novým německým obrněným obrům stejně nebudou mít šanci. Jenže realita na frontě byla úplně jiná. Rudá armáda přicházela o tisíce kusů techniky, továrny se ve spěchu stěhovaly za Ural a vojáci zoufale potřebovali zbraň, která bude fungovat, půjde rychle vyrobit a zvládne podporu pěchoty i boj s tanky. Grabin proto vzal hlaveň staršího kanónu F 22 USV, spojil ji s moderní lafetou protitankového děla ZiS 2 a vytvořil zbraň, kterou nikdo neobjednal a kterou nikdo oficiálně nechtěl. A protože čekání na úřední schválení mohlo trvat déle než samotná válka, rozhodl se spolu s ředitelem závodu č. 92 Alexandrem Alexandrovičem Eljanem jednat. Bez státní objednávky, bez formálního souhlasu a v podstatě proti rozkazům připravili výrobu a rozjeli montážní linku. V dějinách sovětského zbrojního průmyslu to byl téměř malý státní převrat.

Tajná výroba a sázka na vlastní život

Kolem ZiS 3 dodnes koluje historka, že neprošel zkouškami a konstruktéři ho tajně propašovali na frontu zadním vchodem. To je ale jen polovina pravdy. Dělo technické testy zvládlo velmi dobře. Neztroskotalo na kvalitě ani na spolehlivosti, ale na klasickém úřednickém problému. Velení prostě nechtělo zavádět další typ výzbroje a měnit výrobní plány. Grabin proto udělal něco, co by dnes marketéři nazvali „ostrým provozem“. První sériově vyrobené kusy poslal společně s ředitelem závodu k bojovým jednotkám ještě před oficiálním přijetím do výzbroje. Nebyl to jen odvážný tah, ale hazard s vlastními životy. V atmosféře Stalinova Sovětského svazu mohlo svévolné spuštění výroby bez schválení a využití státních kapacit na „neobjednanou“ zbraň skončit obviněním ze sabotáže nebo plýtvání státním majetkem. Pokud by ZiS 3 na frontě selhal, oba muži by s velkou pravděpodobností nepřišli jen o kariéru, ale možná i o život. Vsadili všechno na jedinou kartu a jejich jedinou obhajobou měly být výsledky na bojišti. Zatímco se v kancelářích vedly nekonečné debaty, jestli je nový kanón vůbec potřeba, na frontě už z něj dělostřelci pálili na německé pozice. A výsledek? Ukázalo se, že ZiS 3 je přesně to, co Rudá armáda zoufale potřebovala. Byl lehký, spolehlivý, snadno se maskoval, rychle měnil postavení a jeho obsluha ho dokázala ovládat i v podmínkách, kdy kolem létaly střepiny a bahno sahalo ke kotníkům. Největší revoluci ale nepředstavovala jeho palebná síla. Tou byla výroba. Grabin navrhl konstrukci tak, aby využívala co nejvíce již existujících dílů a aby se dala montovat na pásové lince podobně jako osobní automobily. Lisované a svařované součástky zkrátily výrobní čas na minimum a dělo bylo několikanásobně levnější než starší konstrukce. Zkušené dělníky mohli nahradit mladí pracovníci a ženy, zatímco továrny chrlily jeden kanón za druhým. Nebyl to technologický zázrak jako německý Tiger, ale přesně ten typ válečné techniky, který dokáže rozhodnout dlouhý konflikt. Dokonce i Němci to pochopili. Ukořistěné ZiS 3 zařazovali do vlastní výzbroje pod označením 7,62 cm FK 288(r) a bez větších rozpaků je používali proti jejich původním majitelům. Největší ironie celé věci je to, že zatímco sovětští úředníci zbraň nechtěli, Němci ji po ukořistění bez rozpaků zařazovali do vlastní výzbroje.

Sto tisíc kusů a zbraň, která přežila válku

Když se nový kanón dostal až před Josifa Stalina, bylo už vlastně rozhodnuto. Podle Grabinových vzpomínek sovětský vůdce označil ZiS 3 za „mistrovské dílo dělostřeleckých systémů“. Ať už tato věta zazněla přesně takto, nebo ji čas trochu přikrášlil, podstata zůstává stejná. Stalin rychle pochopil něco, co jeho úředníci přehlíželi. Války nevyhrává jen nejsilnější zbraň, ale především zbraň, kterou dokážete vyrábět rychleji než jí nepřítel zničí. ZiS 3 nebyl neporazitelný. Proti těžkým tankům Panther a Tiger už měl problémy a jejich čelní pancíř často neprorazil. Jenže dělostřelci se naučili mířit na boky, záď a slabá místa, zatímco proti pěchotě, opevněním a lehčím vozidlům byl kanón mimořádně účinný. Objevil se prakticky ve všech velkých bitvách od obrany Moskvy přes Stalingrad a Kursk až po závěrečný útok na Berlín. Do konce války vzniklo více než sto tisíc kusů, což z něj udělalo nejvyráběnější polní dělo druhé světové války. A jeho příběh tím neskončil. Bojoval ještě v Koreji, Vietnamu, na Blízkém východě i v Africe a v některých armádách vydržel ve službě ještě dlouho po pádu Sovětského svazu. Je na tom něco nádherně ironického. Zbraň, kterou papaláši nechtěli, kterou nikdo oficiálně neobjednal a která se vyráběla v podstatě načerno, se nakonec stala symbolem sovětského vítězství.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/