Zámek Jezeří, který přežil vlastní krajinu a co se dnes místo na jezera dívá do severočeské uhelné pánve
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Zámek Jezeří dnes patří mezi nejzajímavější historické památky severních Čech. Návštěvníky láká nejen svou barokní architekturou a spojením s rodem Lobkowiczů a Ludwigem van Beethovenem, ale také jedinečnou polohou nad bývalou uhelnou pánví. Historie zámku Jezeří je příběhem šlechtické slávy, kulturního dědictví i boje o záchranu jedné z nejohroženějších českých památek.
Zámek, který přežil vlastní krajinu
Kdyby se při prohlídkách zámku Jezeří z reproduktorů ozývaly skladby Ludwiga van Beethovena, asi by neexistovalo absurdnější místo, kde je poslouchat. Hudba, která kdysi zněla v aristokratických salonech a doprovázela pohled na lesy, rybníky a upravené zámecké zahrady, by dnes zněla nad krajinou rozervanou bagry. Tam, kde býval domov šlechty a jeden z nejkrásnějších koutů severních Čech, se dnes rozprostírá obří hnědouhelný lom připomínající měsíční povrch. A právě v tom spočívá zvláštní kouzlo i tragédie Jezeří. Je to zámek, který nepřežil jen války a požáry. Musel přežít i zánik vlastní krajiny a dlouhá desetiletí, kdy ho k pomalé smrti odsoudil vlastní stát. Kdysi se z jeho teras otevíral pohled na zelené svahy Krušných hor, rybníky a malebné vesnice rozeseté po podhůří. Dnes se pod nimi rozprostírá jedna z největších průmyslových jizev v Evropě. Žádný jiný český státní zámek neleží tak těsně na hraně obrovské těžební pánve a žádná šlechtická rezidence se v moderních dějinách nedostala tak blízko úplnému zániku. Ironií osudu je i samotný název. Jezeří kdysi odkazovalo na krajinu plnou vodních ploch a rybníků. Dnes se místo nich pod zámkem otevírá obrovská jáma, která pohltila kus starých severních Čech a navždy změnila tvář celého kraje.
Lobkowiczové, beethoven a barokní sídlo nad krušnými horami
Původně zde stával gotický hrad Eisenberg, který ve čtrnáctém století střežil obchodní cesty přes Krušné hory do Saska. Hrad přežil neklidná staletí, ale roku 1713 jej zachvátil ničivý požár. Místo zkázy však přišel nový začátek. Rod Lobkowiczů proměnil původní pevnost v monumentální barokní sídlo, které nemělo sloužit jen jako pohodlný domov, ale především jako demonstrace moci a postavení. Dlouhé terasy, zahrady a velkolepé průhledy do krajiny měly každému návštěvníkovi připomenout, kdo je pánem tohoto kraje. V osmnáctém a devatenáctém století se Jezeří proměnilo v kulturní centrum evropského formátu. Kníže František Josef Maxmilián Lobkowicz patřil k největším mecenášům Ludwiga van Beethovena a slavný skladatel mu věnoval několik svých děl. Právě díky podobným aristokratům mohl Beethoven tvořit bez neustálých existenčních starostí a jeho hudba se stala symbolem celé jedné epochy. V zámeckém divadle, které patří k nejstarším svého druhu v českých zemích, zněla hudba na úrovni tehdejší Vídně a mezi hosty se objevoval i Johann Wolfgang Goethe, který při svých cestách po severních Čechách navštěvoval zdejší šlechtické kruhy. Ještě dnes si lze představit kočáry přijíždějící na nádvoří, aristokratické salony plné debat a večery, při nichž se po chodbách nesly tóny hudby, která později dobyla celý svět. Ke zdejšímu životu patřily také velkolepé hony a rozsáhlá zámecká obora. Stejně jako na jiných velkých aristokratických sídlech měl i zdejší dvůr vlastní psinec, kde byli ustájeni a cvičeni lovečtí psi. O ně se starali myslivci a psovodi a kvalitní lovecká smečka byla pro šlechtu nejen pomocníkem při lovu, ale také otázkou prestiže. Kolem zámku se navíc po staletí rodily legendy o tajných podzemních chodbách vedoucích do Krušných hor, o zazděných sklepeních s ukrytými poklady i o Bílé paní, která se má na chodbách zjevovat vždy tehdy, když sídlu hrozí velké nebezpečí. Místní lidé si vyprávěli, že zámek má svého tichého ochránce. Ať už jsou tyto pověsti pravdivé nebo ne, jedna věc je jistá. Jezeří zažilo nebezpečí, které nemá v českých dějinách obdoby.
Rypadel se Zámek dočkal téměř až pod okna
Po druhé světové válce přešel zámek do rukou státu a po roce 1948 se z něj stal problém. Byl příliš aristokratický, příliš spojený se starým světem a navíc stál na místě, pod kterým se skrývalo obrovské bohatství v podobě hnědého uhlí. Zatímco celé vesnice v okolí mizely pod pásy bagrů a historická krajina se měnila v gigantický průmyslový prostor, ani Jezeří si nemohlo být jisté svou budoucností. Zanikly desítky sídel, kostelů i hospodářství, která po staletí tvořila přirozené zázemí panství. Místa, odkud kdysi přijížděli sedláci na trhy a odkud šlechtici vyráželi na lov, dnes existují jen na starých mapách a fotografiích. V šedesátých a sedmdesátých letech se vážně uvažovalo i o demolici samotného zámku. Jenže zbourat sídlo spojené se jmény Beethovena a Goetha by znamenalo mezinárodní ostudu a poškodilo by obraz Československa v zahraničí. A tak místo dynamitu přišlo jiné, mnohem tišší řešení. Nechat ho pomalu zemřít. Opravy se odkládaly, střechami zatékalo a čekalo se, že čas vykoná stejnou práci jako těžební stroje. V jistém smyslu tak Jezeří přežilo pokus o tichou popravu. Dnes stojí na okraji obrovského lomu jako poslední svědek světa, který zmizel. Přežilo husitské války, velký požár i střídání režimů, ale málem nepřežilo vlastní stát. Tam, kde kdysi aristokracie poslouchala Beethovena a hleděla do zelené krajiny pod Krušnými horami, zůstala obří jáma a vzpomínka na desítky zaniklých severočeských vesnic. Jezeří proto není jen krásný zámek. Je to památník ztraceného kraje a možná i největší připomínka toho, že některé historické tragédie nepřicházejí s mečem nebo dělem. Někdy se blíží pomalu, na pásech obrovských rypadel. A možná právě proto působí pohled z jeho oken silněji než jakákoli stará legenda o strašidlech a ukrytých pokladech. Je to pohled na krajinu, která zmizela, zatímco zámek navzdory všemu zůstal stát.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
České zeměHrad Dobronice přežil staletí. Nakonec ho málem zničili lidé, kteří potřebovali kámen
České zeměRoudnice nad Labem, dnes zapomenuté město, odkud biskupové řídili po staletí České království
České zeměNejvětší alchymistické centrum českých zemí neleželo v Praze, ale překvapivě v Budyni nad Ohří kdysi.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
