Sultán Selim II. Opilec: Proč miloval víno víc než impérium?

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Osmanská říše část 12.

Selim II.: Sultán, který nechal vládnout systém

Osmanská říše ovládá Mekku a Medínu, chalífát i půl Evropy, a na trůn usedá sultán, kterému dějiny přidělí nepěknou přezdívku Opilec. Po Sulejmanovi Nádherném by člověk čekal dalšího válečníka, který bude spát v brnění a snídat pod hradbami obležených měst. Místo toho přichází muž, který poznal, že je systém dost silný tak nemusí být panovník každý den v sedle. Selim II. přitom nebyl žádným samozřejmým dědicem. Osmanská dynastická matematika byla neúprosná. Po popravě prince Mustafy a likvidaci jeho bratra Bayezida zůstal jako poslední vážný kandidát naživu. V osmanské rodině se dědictví nikdy neřešilo u notáře, ale vždy mečem. Kdo přežil, vládl a to byla kvalifikace sama o sobě. Selim bývá líčen jako milovník vína a dvorských radovánek. Některé kroniky tvrdí, že měl blíž k poháru kyperského vína než k válečné poradě. Dokonce se později s nadsázkou vyprávělo, že jedním z důvodů útoku na Kypr byla kvalita tamních vinic. Historici to berou spíše jako dobový vtip, ale symbolika je dokonalá. Panovník přezdívaný Opilec dobývá ostrov proslulý výrobou vína. Skutečnou hvězdou jeho vlády se však stal velkovezír Sokollu Mehmed Paša. Muž, který se narodil jako pravoslavný chlapec na Balkáně, prošel systémem odvádění křesťanských dětí a nakonec řídil největší muslimskou říši své doby. Kdyby tehdy existoval LinkedIn, jeho kariérní postup by vypadal jako špatně uvěřitelný marketingový příběh. Právě on držel v rukou každodenní chod impéria. Daně přicházely, úředníci úřadovali, armáda byla připravena a Osmanská říše se začala měnit. Už nestála jen na charismatu jednoho dobyvatele. Měnila se z válečného tábora v obrovský administrativní stroj. Méně romantiky, více razítek, účetních knih a výběrčích daní. A historie už mnohokrát ukázala, že dobře organizovaný úředník bývá někdy nebezpečnější než jezdec s šavlí.

Kypr, lepanto a loďstvo, které rychle vstalo z mrtvých

To ale neznamenalo, že by se přestalo válčit. Roku 1570 Osmané zaútočili na Kypr, který patřil Benátkám a představoval strategický bod ve Středomoří. Tažení skončilo úspěchem, jenže o rok později přišla bitva u Lepanta. Největší námořní střet své doby. Svatá liga pod patronátem papeže Pia V. zde osmanské loďstvo porazila a Evropa propadla nadšení. Kostely zvonily, kazatelé mluvili o Božím zázraku a malíři dostali zakázku na další monumentální obrazy. Jenže zatímco Evropa razila pamětní medaile a slavila konec osmanské hrozby, v istanbulských loděnicích se jednoduše začalo stavět nové loďstvo. Když se benátský vyslanec posmíval porážce, Sokollu Mehmed Paša mu údajně odvětil slavnou větou, že křesťané Osmanům u Lepanta pouze oholili vous, zatímco Osmané Benátkám usekli ruku tím, že jim vzali Kypr. Vous znovu doroste, ale ruka už ne. A dějiny mu daly alespoň částečně za pravdu. Flotila byla během několika let obnovena a osmanská moc zůstala prakticky nedotčena. Za Selimovy vlády se navíc rodily velkolepé projekty, které předběhly svou dobu. Sokollu Mehmed Paša snil o propojení Volhy s Donem a o vybudování průplavu mezi Středozemním a Rudým mořem. Cíl byl jednoduchý. Ovládnout obchodní tepny mezi Asií a Evropou a proměnit říši v hospodářského vládce starého světa. Ani jeden projekt se nepodařilo dokončit, ale ukazují, jak odvážně Osmané přemýšleli. Na severu se mezitím začal ozývat nový soupeř. Moskevské knížectví. Výprava k Astrachani sice nedopadla podle představ, ale položila základ dlouhému rusko osmanskému soupeření, které bude Evropu zaměstnávat další staletí. To, co bylo za Selima jen vzdálenou periferií, se později promění v jednu z hlavních front světové politiky.

Harém, janičáři a říše, kterou stále víc řídila byrokracie

Nejzajímavější změny se ale odehrávaly uvnitř samotné říše. Selim trávil stále více času v paláci a dvůr začínal získávat větší vliv než bojiště. Janjičáři už nebyli jen elitní pěchotou, ale také mocnou politickou silou, která dokázala mluvit do nejvyšších rozhodnutí. Zároveň začíná období známé jako sultanát žen. Harém už nebyl jen exotickou kulisou pro evropské cestovatele a malíře, ale skutečným mocenským centrem. Oblíbené manželky a matky budoucích sultánů dokázaly ovlivňovat jmenování úředníků, zahraniční politiku i samotného panovníka. Někdy to skoro vypadalo, že nejdůležitější rozhodnutí obrovského impéria nevznikají na válečné radě, ale za zdmi paláce mezi hedvábnými závěsy. Do toho se začaly projevovat hospodářské problémy. Evropa byla zaplavena stříbrem z Nového světa, ceny prudce rostly a inflace zasáhla i Osmanskou říši. Udržovat armádu, pevnosti a správu tak rozsáhlého území stálo stále více peněz. Pod leskem největší světové velmoci se začaly objevovat první jemné trhliny. Ironie Selimovy vlády je právě v tom kontrastu. Říše drží svatá města islámu a jejím vládcem je muž známý jako Opilec. Evropa slaví vítězství u Lepanta, ale Osmané během pár let postaví nové loďstvo. Impérium je na vrcholu moci, ale jeho skutečnou oporou už není hrdinský sultán v čele útoku, nýbrž armáda úředníků a schopný velkovezír. Dokonce i Selimova smrt je zahalena zvláštní ironií. Podle rozšířené verze zemřel po pádu v paláci, když uklouzl po návštěvě lázní, jiné prameny mluví o zdravotních komplikacích spojených s jeho životním stylem. Ať už to bylo jakkoliv, neodešel ze světa na bojišti jako jeho slavní předkové. Když roku 1574 zemřel, Osmanská říše byla stále jednou z nejsilnějších velmocí planety. Selim II. tak není začátkem osmanského pádu. Je spíše symbolem okamžiku, kdy se z říše válečníků stává říše byrokracie, dvorských intrik a mocného aparátu. A dějiny mají zvláštní smysl pro humor. Každá struktura může být sebepevnější, ale pokud jí jednou dojde energie, ani největší impérium nezachrání hromada razítek a dokonale vedené účetní knihy.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.