Klement Václav kníže z Metternich-Winneburgu. Nejmocnější muž Evropy své doby, který je pohřben v Čechách.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Klement Václav kníže z Metternich-Winneburgu: Muž, který chtěl zastavit dějiny
Metternich: muž, který chtěl udržet evropu V klidu
Klemens Wenzel Nepomuk Lothar, kníže z Metternich-Winneburgu zu Beilstein, rozhodně není žádná zaprášená postava, která už desítky let nudí studenty v hodinách dějepisu. Ve své době šlo o jednoho z nejmocnějších mužů Evropy. A když promluvil ve Vídni, zpozorněli v Paříži, Berlíně i Petrohradu. Císaři s ním jednali téměř jako se sobě rovným, králové čekali na jeho stanovisko a evropští diplomaté horečně přemýšleli, jaký tah vytáhne příště. Část historiků dokonce tvrdí, že po porážce Napoleona neměl na evropskou politiku větší vliv žádný jiný státník. Jen málokdo si ale dnes uvědomuje, že tento muž měl překvapivě blízko také k českým zemím. Vlastnil zde rozsáhlá panství, vybudoval své reprezentativní sídlo na Kynžvartu a opíral se o zdejší šlechtickou elitu. Nebyl jen rakouským ministrem zahraničí a později státním kancléřem, ale také významným českým velkostatkářem a jedním z nejvlivnějších členů aristokratické společnosti v Čechách. Jeho vazby na české země byly mnohem hlubší, než by se podle jeho původu mohlo zdát. Úzce spolupracoval s domácí šlechtou i katolickou církví a dobře věděl, že bez českých zemí by habsburská monarchie přišla o jednu ze svých nejpevnějších opor. Kdyby žil dnes, jedni by ho oslavovali jako posledního obránce tradic a pořádku, druzí by z něj dělali symbol starého světa, který se děsil každé změny. Sám byl přesvědčen, že Evropu drží pohromadě jen tři věci: silný panovník, loajální aristokracie a katolická církev. Revoluce, nacionalismus a liberální myšlenky pro něj nebyly pokrokem, ale něco jako politická epidemie, která se šíří rychleji než chřipka a po sobě zanechává jen chaos. Francouzskou revoluci považoval za katastrofu a Napoleon byl podle něj živým důkazem, že když se jednou utrhne ze řetězu dav, dříve nebo později si najde nového císaře. A tak zasvětil celý život jedinému úkolu: udržet starý řád při životě a nedovolit, aby se Evropa znovu převrátila vzhůru nohama.
Ze šlechtice jedním z nejmocnějších diplomatů Evropy
Narodil se roku 1773 v Koblenzi do starého rýnského šlechtického rodu, který po generace dodával Evropě diplomaty, církevní hodnostáře a státní úředníky. Už jako student ve Štrasburku a Mohuči sledoval krvavé události Francouzské revoluce a právě tehdy v něm vzniklo přesvědčení, že svoboda bez autority vede jen k chaosu. Díky rodinným kontaktům rychle vstoupil do diplomatických služeb, působil v Drážďanech, Berlíně i Paříži a roku 1809 se stal rakouským ministrem zahraničí. Jedním z jeho nejodvážnějších tahů bylo zprostředkování sňatku Napoleona Bonaparta s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou. Nebyla to romantika, ale chladně promyšlená partie velmocenského šachu. Po Napoleonově porážce se stal hlavní postavou Vídeňského kongresu a architektem nového evropského pořádku založeného na rovnováze sil. Věřil, že žádná mocnost už nesmí získat takovou převahu, aby mohla znovu ovládnout Evropu, a že každou revoluci je třeba zadusit ještě dříve, než překročí hranice jedné země. Právě české země hrály v tomto systému mnohem významnější roli, než se dnes často připomíná. Metternich zde nebyl pouhým návštěvníkem, ale jedním z největších velkostatkářů své doby. Prostřednictvím sňatku a dědictví získal rozsáhlé majetky a jeho hlavním sídlem se stal zámek Kynžvart, který přebudoval na reprezentativní rezidenci evropského významu. Nešlo jen o luxusní zámek, ale o místo, kde se v honosných sálech a zámeckých salonech často neoficiálně rozhodovalo o osudu Evropy. Mezi šustěním hedvábných šatů, kouřem z dýmek a nad rozloženými mapami kontinentu se zde scházeli panovníci, ministři, diplomaté i příslušníci nejvýznamnějších šlechtických rodů habsburské monarchie. Metternich zde vybudoval jednu z největších soukromých knihoven své doby a také pozoruhodný kabinet kuriozit, který měl daleko k obyčejné zámecké sbírce. Nacházely se v něm například dvě egyptské mumie darované egyptským místokrálem Muhammadem Alím, modlitební knížka Marie Antoinetty, hřeben Marie Terezie i další vzácné předměty spojené s evropskými dějinami. Nebyl to jen chladný diplomat, ale také vášnivý sběratel a muž s mimořádným kulturním rozhledem. Jeho vztahy s českou aristokracií byly mimořádně úzké. Přátelské i pracovní kontakty udržoval se Schwarzenbergy, Lobkowiczi, Černíny, Kinskými nebo Clam Gallasovými a byl přesvědčen, že právě tradiční šlechta představuje páteř státu. Současně se opíral o katolickou církev, kterou považoval za nepostradatelného spojence monarchie. Podporoval její vliv ve školství i veřejném životě a věřil, že bez náboženství nelze udržet společenský pořádek. Na druhou stranu odmítal, aby církev vystupovala jako zcela nezávislá mocenská síla, a navazoval na habsburskou tradici úzké spolupráce mezi trůnem a oltářem. S českými zeměmi jej spojovala i podpora rozvoje západních Čech. Patřil k blízkým přátelům tepelského opata Karla Kašpara Reitenbergera a podporoval vznik nového lázeňského centra v bažinatém údolí, z něhož se později staly Mariánské Lázně. Do lázní pravidelně zajížděl a pomáhal jejich rozvoji i svou prestiží. Vedle politických úspěchů byl jeho soukromý život překvapivě bouřlivý. Třikrát se oženil, nejprve s Eleonorou Kounicovou, později s Antoinettou Leykamovou a nakonec s Melanií Zichy-Ferraris. Osud k němu ale nebyl vždy laskavý. Přežil několik vlastních dětí a rodinné tragédie se hluboce promítly do jeho pozdějšího života. Významnou kapitolou byl také jeho dlouholetý vztah s kněžnou Vilemínou Zaháňskou, jednou z nejvlivnějších žen tehdejší Evropy, s níž jej pojilo nejen osobní pouto, ale i zákulisní politická spolupráce.
Obyčejní lidé podle metternicha potřebovali hlavně pořádek
Metternichův pohled na obyčejné lidi byl typický pro osvíceného aristokrata první poloviny devatenáctého století. Nebyl zastáncem demokracie a věřil, že společnost musí být uspořádána hierarchicky, kde každá vrstva zná své místo. Na svých českých panstvích podporoval modernizaci hospodářství, rozvoj zemědělství i správu velkostatků a snažil se vystupovat jako odpovědný hospodář, současně se ale obával všeho, co zavánělo politickou svobodou nebo nacionalismem. České národní obrození zpočátku považoval za neškodné kulturní hnutí, ale když začalo získávat politické ambice, viděl v něm stejnou hrozbu jako v maďarském nebo italském nacionalismu. Jeho jméno se proto stalo symbolem konzervativního pořádku, cenzury a policejního dohledu. Karlovarská usnesení z roku 1819 omezila svobodu tisku a posílila dohled nad univerzitami i veřejným životem. Odpůrci v něm viděli nepřítele svobody, jeho stoupenci naopak muže, který uchránil Evropu před další revoluční katastrofou. Ironií osudu je, že muž, který chtěl zastavit dějiny, se nakonec stal jejich obětí. Revoluční vlna roku 1848 smetla velkou část světa, který celý život budoval, a donutila jej uprchnout z Vídně do exilu. Když se po několika letech vrátil, byl už jen váženým starcem bez skutečné moci. Přesto po sobě zanechal v českých zemích mimořádně hlubokou stopu. Nejen v podobě zámku Kynžvart, jeho jedinečných sbírek a podpory rozvoje Mariánských Lázní, ale také tím, že si za místo svého posledního odpočinku vybral právě českou půdu. V Plasích nechal vybudovat monumentální rodinnou hrobku Metternichů v bývalém kostele svatého Václava, který je součástí areálu bývalého cisterciáckého kláštera. Po své smrti 11. června 1859 zde byl uložen po boku svých manželek a dalších členů rodu. Je to vlastně symbolické zakončení jeho životního příběhu. Narodil se sice v porýnském Koblenzi a největší politické bitvy sváděl ve Vídni, ale odpočívat se rozhodl v západních Čechách, s nimiž spojil velkou část svého života, majetku i osobních vzpomínek. Metternich tak není jen příběhem slavného diplomata a vítěze Vídeňského kongresu. Je také příběhem aristokrata, sběratele, mecenáše a politika, který věřil, že starý svět lze zachránit, a který až do posledního dne života odmítal připustit, že dějiny se někdy prostě zastavit nedají.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
