Sultanát žen: Jak harém tajně vládl Osmanské říši

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Osmanská říše část 12.

Nejmocnější kancelář Osmanské říše? Nebyla na bojišti, ale v harému

Harém: nejvlivnější kancelář osmanské říše

Nejmocnější kancelář Osmanské říše jeden čas vůbec neležela v divanu ani ve velitelském stanu osmanských vládců na bojišti. Nacházela se za vysokými zdmi paláce Topkapi v Istanbulu, kam nesměl vstoupit žádný dospělý muž kromě sultána a několika vybraných eunuchů. A zatímco si tehdejší Evropa malovala harém jako orientální wellness centrum plné tance, hudby a polonahých krásných žen,tak tam ve skutečnosti fungovala jedna z nejlépe organizovaných politických institucí své doby. Jen místo úředních razítek se používaly pečetě, místo tiskových konferencí šeptanda a místo odvolání z funkce většinou škrtící hedvábná šňůra. Dalo by se říct, že pokud byl osmanský divan vládním úřadem, harém byl jeho neoficiální správní radou. A jak to tak bývá, ta neoficiální měla občas poslední slovo. Osmanský systém byl navíc překvapivě praktický. Evropští králové uzavírali sňatky, aby získali spojence, území nebo alespoň bohatého tchána. Osmané na to šli přesně opačně. Cizí princezny je příliš nelákaly, protože s nimi přicházeli dotěrní příbuzní a politické závazky. Místo nich přiváželi do paláce otrokyně z Balkánu, Kavkazu, Krymu nebo z oblastí dnešní Ukrajiny, dívky bez rodinného zázemí a bez armády strýčků čekajících za branou. Z pohledu dvorské politiky to byla téměř geniální pojistka proti občanské válce. Jenže dějiny mají samozřejmě vždy smysl pro ironii. Právě ženy, které měly být zcela závislé na sultánovi, si postupně vybudovaly takový vliv, že bez jejich souhlasu se někdy neobešlo jmenování velkovezíra ani výběr budoucího panovníka. Období, kterému dnes historici říkají Sultanát žen, bývá spojováno se sňatkem Sulejmana Nádherného a Hurrem Sultan kolem roku 1534 a ve stejné době se také měnil způsob vlády. Osmanská říše už nebyla jen impériem tažení a válečných výprav. Sultán stále častěji vládl z paláce a moc se přesouvala tam, kde byl panovník. Do jeho nejbližšího okolí.

Harém měl vlastní hierarchii, peníze I politickou síť

Harém přitom nebyl jen luxusní ložnicí pro několik vyvolených. Byl to přísně organizovaný svět s vlastními pravidly, vzdělávacím systémem a tvrdou hierarchií. Nově příchozí dívky se učily turecky, náboženství, kaligrafii, hudbu, poezii, etiketu i správu domácnosti. Většina z nich se k sultánovi nikdy ani nepřiblížila a později byly provdány za významné úředníky nebo vojevůdce, čímž posilovaly vazby mezi palácem a elitami říše. Ta která dokázala získat panovníkovu přízeň a porodit mu syna, ta postupovala prudce vzhůru. A když se stala matkou budoucího sultána, mohla nakonec ovlivňovat chod celého impéria. Nejvyšší postavení měla valide sultan, matka vládnoucího panovníka. To nebyla žádná dvorní dekorace ani usměvavá stařenka rozdávající dobročinné rady. Měla vlastní finance, správce, služebnictvo, síť spojenců a často i lepší přehled o dění v říši než leckterý vezír. Financovala stavbu mešit, škol, nemocnic a veřejných lázní, čímž si budovala prestiž i popularitu. Současně podporovala své lidi v paláci i mimo něj. V absolutní monarchii měla obrovskou cenu jediná věc. Přístup k uchu sultána a ten měla právě ona. Důležitou úlohu sehrávali také eunuchové, zejména hlavní černý eunuch Kızlar Ağası, který fungoval jako spojka mezi harémem a zbytkem říše. Nebyl to jen hlídač dveří, ale jeden z nejvlivnějších mužů celé Osmanské říše a tehdejšího světa. Kontroloval přístup k panovníkovi, předával zprávy a věděl o dvorských tajemstvích víc než samotný velkovezír. Každé narození prince znamenalo novou politickou investici a zároveň nový problém. Každý syn mohl jednou usednout na trůn, ale stejně tak mohl představovat smrtelné nebezpečí pro své bratry. Bratrovraždy nebyly jen výstřelkem krutých vládců, ale součástí systému, který měl zabránit občanské válce. A právě harém se často stával místem, kde se rozhodovalo o tom, kdo přežije a kdo skončí s hedvábnou šňůrou kolem krku.

Hürrem, kösem a ženy, které řídily impérium

První velkou hvězdou této éry byla Hurrem Sultan, Evropanům známá jako Roxelana. Z původně zajaté dívky se stala nejen favoritka Sulejmana Nádherného, ale jako první konkubína po více než dvou stech letech i jeho legální manželka. Vedle politického vlivu po sobě zanechala rozsáhlé charitativní a stavební projekty včetně komplexu Haseki Sultan v Istanbulu. Po ní následovaly další mimořádně schopné ženy. Nurbanu Sultan, která jako matka Selima II. ovlivňovala dvorskou politiku a udržovala kontakty s Benátkami. Safiye Sultan, jež si dopisovala s anglickou královnou Alžbětou I. a zasahovala do zahraniční politiky. A především Kösem Sultan, pravděpodobně nejmocnější žena v dějinách Osmanské říše. Byla regentkou za své syny Murada IV. a Ibrahima I. i za svého vnuka Mehmeda IV., dosazovala své spojence do vysokých funkcí a udržovala vazby na janjičáře. Prakticky řídila stát, aniž by kdy seděla na trůnu. Když se dostala do konfliktu se svou snachou Turhan Sultan, tak nešlo o rodinnou hádku, ale o otevřený boj dvou palácových frakcí o kontrolu nad největší muslimskou říší své doby. Výsledek byl pro osmanské prostředí typický. Roku 1651 byla Kösem ve svých komnatách uškrcena. Turhan Sultan pak převzala roli regentky a dokončila například stavbu slavné mešity Yeni Cami. Ani samotní sultáni přitom nebyli nedotknutelní. Když se proti nim spojili janjičáři, vysocí úředníci a palácové skupiny, mohli přijít o trůn i o život. Přesně to potkalo Ibrahima I., kterého jeho vlastní okolí sesadilo a následně odstranilo. Evropští diplomaté tuto hru velmi dobře chápali. Benátští, francouzští i habsburští vyslanci neposílali drahé dary do harému proto, že by je okouzlila orientální romantika. Dobře věděli, že cesta k sultánovi často vede přes jeho matku nebo oblíbenou ženu. Sultanát žen proto nebyl jen obdobím intrik a dvorských skandálů, jak jej rádi líčili někteří evropští kronikáři. Byl logickým důsledkem vývoje obrovského impéria, které už dávno nemohl řídit jediný muž ze sedla koně. Moc se rozptýlila mezi sultána, velkovezíry, janjičáře a harém. Meč sice zůstal symbolem osmanské síly, ale o tom, kdo ten meč dostane do ruky, kdo bude korunován a kdo zmizí v tichu palácových chodeb, se často rozhodovalo právě za zavřenými dveřmi ženských komnat. A někdy tam padala rozhodnutí, která změnila dějiny víc než celé armády.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/