Francouzské Lidice jménem Oradour: Peklo, které trvalo celé odpoledne
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Oradour sur Glane byla ještě na jaře roku 1944 obyčejná ospalá díra na francouzském venkově. Taková ta zapadlá vesnice, o které mimo jejich obyvatel slyšel jen málokdo a která ničím nepřitahovala pozornost. Pár stovek lidí, několik obchůdků, škola, kavárna, pravidelný trh a tramvaj do Limoges. Místo, kde život plynul pomalu a kde si většina místních říkala, že je jejich kout světa pro velké dějiny až příliš bezvýznamný. Jenže historie má občas hodně černý smysl pro humor. V sobotu 10. června 1944 se během jediného odpoledne z nenápadné vesnice stalo jméno, které dnes zná celý svět jako symbol jednoho z nejbrutálnějších nacistických masakrů na civilním obyvatelstvu v západní Evropě. Do obce toho dne dorazili esesmani z 2. tankové divize SS „Das Reich“, kteří se po spojeneckém vylodění v Normandii přesouvali na frontu. Tahle elitní jednotka už tehdy měla za sebou svoji krvavou pověst a jen několik dní předtím spáchala masakr ve městě Tulle, kde nechala oběsit 99 civilistů. Dodnes přitom není úplně jasné, proč padla volba právě na Oradour. Nejčastěji se uvádí, že šlo o odvetu za zajetí vyznamenaného důstojníka SS Helmuta Kämpfeho, kterého den předtím zajali příslušníci francouzského odboje. Objevily se ale i teorie, že si Němci mohli splést Oradour sur Glane s jinou obcí, kde odboj skutečně působil. Jisté je pouze to, že samotná vesnice nebyla významnou základnou partyzánů. Navíc byla sobota a konal se zde trh, takže mezi budoucími oběťmi nebyli jen místní obyvatelé, ale i návštěvníci z okolních obcí, lidé, kteří se zde zastavili jen náhodou, a dokonce cestující z pravidelné tramvaje z Limoges, kterou esesmani na příjezdu do obce zastavili. V době obklíčení navíc probíhala běžná školní výuka. Učitelé byli odvedeni mezi muže a děti skončily společně se svými matkami v kostele. Nezachránilo se jediné školní dítě.
Krátce po druhé hodině odpoledne esesmani obklíčili vesnici a nařídili všem obyvatelům, aby se shromáždili na návsi kvůli údajné kontrole dokladů. Muže oddělili od žen a dětí a rozdělili je do několika stodol a dílen, kde je postříleli kulomety. Podle svědectví Roberta Hébrase, jednoho z pouhých šesti přeživších mužů, úmyslně stříleli nejprve do nohou, aby co nejvíce lidí zůstalo naživu. Poté naházeli na zraněné slámu a dřevo, všechno zapálili a nechali je uhořet. Hébras se zachránil jen díky tomu, že se pod hromadou těl dokázal skrýt a později uprchnout. Zemřel až v roce 2023 jako poslední žijící svědek masakru a celý život zasvětil uchování památky Oradouru i francouzsko německému smíření. Ženy a děti byly mezitím nahnány do místního kostela, který se během několika minut proměnil v obrovskou smrtící past. Esesmani dovnitř umístili zápalné zařízení a když se prostor zaplnil hustým kouřem, začali střílet na každého, kdo se pokusil uniknout. Nakonec celý kostel zapálili. Zahynulo zde 247 žen a 205 dětí. Jedinou dospělou osobou, která z kostela unikla, byla Marguerite Rouffancheová. Přes plameny vyšplhala k oknu za oltářem a skočila z několikametrové výšky ven. Za ní se o stejný útěk pokoušela ještě Henriette Joyeuxová se svým sedmiměsíčním dítětem. Podle dochovaných svědectví dítě podala z okna ven, jeho pláč ale přilákal pozornost esesmanů. Henriette i dítě byli pod oknem zastřeleni a sama Rouffancheová byla při útěku postřelena do nohy. Přesto se jí podařilo doplazit do nedalekého hrachového pole, kde se ukrývala až do druhého dne. Její svědectví se po válce stalo jedním z hlavních důkazů o průběhu celé tragédie. Celkem bylo v Oradour sur Glane zavražděno 643 lidí. Ironií osudu byl i samotný Helmut Kämpfe, kterého podle nejpravděpodobnější verze příslušníci odboje popravili krátce poté, co se dozvěděli o masakru, takže krvavá odvetná akce jeho život stejně nezachránila.
Po dokončení vraždění esesmani systematicky vyrabovali a vypálili celou obec. Po válce rozhodl generál Charles de Gaulle, že ruiny nebudou nikdy obnoveny a zůstanou zachovány jako trvalý památník nacistických zločinů. Vedle nich vyrostla nová vesnice, zatímco starý Oradour zůstal přesně v podobě, v jaké jej esesmani opustili. Dodnes tam stojí ohořelý kostel, vrak automobilu místního lékaře, rezivějící jízdní kola, šicí stroje i trosky domů s původními vývěsními štíty. Poválečná spravedlnost však byla jen částečná. V roce 1953 proběhl v Bordeaux proces s 21 obžalovanými, z nichž 14 tvořili Alsasané násilně odvedení do Waffen SS, takzvaní „malgré nous“, tedy „proti naší vůli“. Krátce před procesem byl navíc přijat zákon vycházející z principu kolektivní odpovědnosti členů SS, což vyvolalo ve Francii obrovské spory. Francouzský parlament nakonec přijal amnestii pro alsaské obžalované, což naopak pobouřilo pozůstalé v oblasti Limousin. Velitel masakru Adolf Diekmann padl už o několik týdnů později v Normandii, ale velitel celé divize „Das Reich“ Heinrich Lammerding nebyl Francii nikdy vydán a zemřel v roce 1971 jako úspěšný podnikatel v Západním Německu. Posledním významným procesem byl až soud s Heinzem Barthem v roce 1983 a ještě v roce 2014 se německé úřady pokoušely postavit před soud dalšího bývalého člena jednotky, ale bez úspěchu. V roce 1999 označil francouzský prezident Jacques Chirac Oradour sur Glane za „mučednické město“. Dnes je toto místo symbolem nejen francouzského utrpení, ale i stovek podobně zničených obcí napříč Evropou, od českých Lidic a Ležáků přes běloruský Chatyň až po ukrajinskou Koriukivku. V Oradouru se totiž nezastavil jen čas. Zůstala tam i němá připomínka toho, jak snadno se může obyčejná vesnice během jediného odpoledne proměnit v místo smrti.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz/ Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
