Jak si Byzanc zaplatila vlastní katastrofu: Katalánská společnost a dobytí Athén

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Katalánská společnost: drazí žoldnéři pro umírající byzanc

Katalánská společnost patřila mezi nejobávanější žoldnéřské armády středověku. Když roku 1303 vplula do Konstantinopole, působila jako nebezpečná a nabroušená zbraň, kterou někdo zapomněl zajistit.

Byzantská říše hodně krvácela a Turci si rok za rokem ukusovali další části Malé Asie. Navíc se císařská armáda se rozpadala pod rukama a málokdo ještě věřil, že dokáže zvrátit vývoj války. V Konstantinopoli proto padlo rozhodnutí, které se později ukázalo jako jedna z nejdražších chyb byzantských dějin. A jako už tolikrát v dějinách se vsadilo na jednoduchý plán, když něco nezvládneme sami, zaplatíme někoho, kdo to udělá za nás. A přesně v tu chvíli se na císařském dvoře objevili vyslanci Rogera de Flora s nabídkou služeb Katalánské společnosti. Cena byla i na Byzanc astronomická, Roger požadoval vysoký žold, titul Megas Doux, tedy velkovévody a vrchního velitele loďstva a ruku císařovy neteře Marie z Montferratu. Jenže Byzanc už byla ve stavu, kdy bylo levnější zaplatit drahé žoldnéře než přijít o celou Malou Asii. Císař Andronikos II. proto souhlasil. Z Itálie, kde Katalánci dosud sloužili aragonským vládcům, se přes moře vydala výprava čítající kolem sedmi až osmi tisíc lidí. Nebyli to jen vojáci. S nimi putovaly i ženy, děti, řemeslníci a obchodníci. Samotných bojovníků bylo asi dva a půl tisíce, ale kam přišli, tam působili dojmem, že je jich nejméně desetkrát tolik. Měli zachránit říši. Místo toho se z nich stal nejdražší problém, jaký si Konstantinopol kdy poznala. Byzantská říše se po staletí považovala za dědičku Říma, centrum vzdělanosti a diplomacie. Jenže zatímco dvůr utrácel za intriky, slavnosti a hedvábí, jeho armáda chátrala a říše ztrácela jednu provincii za druhou. Když přišla skutečná krize, dospěl císař k závěru, že bude levnější najmout partu drsných žoldnéřů z Pyrenejí než dát dohroma vlastní vojsko. Historie ale opakovaně ukazuje, že šetřit na armádě a spoléhat na cizí žoldnéře bývá jedna z nejdražších úspor vůbec. V čele téhle armády stál Roger de Flor. Bývalý templář, námořník, dobrodruh a člověk, který pochopil, že válka je sice krvavá záležitost, ale pokud ji přežijete, dá se na ní vydělat celé jmění. Narodil se v Brindisi jako syn německého sokolníka ve službách císaře Fridricha II., vstoupil do templářského řádu a bojoval při obraně Akkonu, poslední velké křižácké pevnosti ve Svaté zemi. Podle kronik si během jejího pádu nechával královsky platit za odvoz uprchlíků do bezpečí. Ať už to bylo jakkoliv, Roger pochopil jednu jednoduchou věc, že čest je krásná věc, ale žold se za ni koupit nedá. Nebyl navíc jen obyčejným velitelem. césař Andronikos II. mu skutečně udělil titul Megas Doux a později dokonce i prestižní titul Caesar, který byl vyhrazen jen nejbližším členům císařské rodiny. V Konstantinopoli se proto začalo šeptat, že muž, který přišel zachránit říši, by mohl zatoužit po samotném císařském trůnu. Někteří současníci věřili, že si Roger v Malé Asii buduje vlastní stát a že jeho ambice jednou povedou až ke hradbám Konstantinopole. Katalánci se navíc v hlavním městě ani pořádně neohřáli a už začali dělat potíže. Rvačky, spory a první případy rabování přesvědčily císaře, že bude nejlepší dostat své draze zaplacené zachránce co nejrychleji za Bospor. Když už nic jiného, budou alespoň dělat problémy Turkům. Jádrem jeho armády byli Almogavaři, drsní lehká pěchota z Katalánie a Aragonie. Samotné slovo Almogavar nejspíš pochází z arabštiny a znamená něco jako „nájezdník“. Upřímně řečeno, trefnější název by se hledal těžko. Nebyli to rytíři v naleštěných zbrojích a s rodokmenem sahajícím ke Karlu Velikému. Spali pod širým nebem, jedli, co se dalo sehnat, a vystačili si s nožem, krátkým kopím a jednoduchou koženou výstrojí. Zatímco rytíř potřeboval koně, sluhy a vůz plný vybavení, Almogavaři potřeboval jen vědět, kde je nepřítel. Rytíři se jim často posmívali jako špinavým horalům. Jenže když bitva skončila, bývali to právě rytíři, kdo zůstával ležet na bojišti, protože Almogavaři nehráli podle rytířských pravidel. Vyhýbali se čestným soubojům, útočili ze záloh, podnikali noční přepady a nejdřív zabíjeli koně. Když se několikasetkilový obrněný rytíř ocitl v blátě bez svého oře, proměnil se pro ně jen v pomalu se pohybující terč. Do boje vyráželi s děsivým pokřikem „Desperta Ferro“, tedy „Probuď se, železo“, a před střetem tloukli čepelemi o kámen, až z nich létaly jiskry. Už samotný ten zvuk měl nepřátelům napovědět, že dnešní den asi nebude patřit mezi jejich nejlepší. A většinou měli pravdu. Vše, co o těchto mužích víme, přitom nepochází jen od jejich nepřátel. Jedním z členů Katalánské společnosti byl Ramon Muntaner, voják, správce a hlavně kronikář. Ve své slavné Kronice popsal tažení téměř den po dni. Když jeho zápisky čteme dnes, máme pocit, že nesledujeme učebnici dějepisu, ale válečný deník člověka, který spal u stejného ohně a jedl ze stejného kotlíku jako ostatní Almogavaři. A stejně jako oni byl přesvědčený, že lepší bojovníci na světě neexistují.

Zachránili byzanc před turky a pak se obrátili proti ní

Vylodění u Kyziku ukázalo, proč se jich báli Turci i vlastní zaměstnavatelé. Katalánci okamžitě rozdrtili obléhatele města a samozřejmě se to neobešlo bez rabování, protože kořist považovali za naprosto přirozenou součást výplaty. Během několika měsíců vytlačili Turky od Efezu, Filadelfie i Magnésie a jejich rychlé útoky nedávaly protivníkům čas připravit obranu ani využít lukostřelce. Jejich největším triumfem bylo osvobození Filadelfie roku 1304. Zatímco byzantské oddíly se Turkům raději vyhýbaly, Almogavaři udeřili s obvyklou brutalitou. Obráncům města přinesli záchranu a Turkům jednu z nejtěžších porážek té doby. Pro obyvatele Byzance to vypadalo jako zázrak. Císař si mohl myslet, že konečně našel armádu, která zachrání jeho říši. Ve skutečnosti si domů přivedl pohromu, kterou už nedokázal zastavit. Protože s nejlepším žoldnéřským vojskem světa je jeden malý problém. Když zjistí, že je silnější než jeho zaměstnavatel, začne přemýšlet, proč by ho vlastně mělo poslouchat. Roger de Flor bohatl, his muži také a s každým vítězstvím rostly jejich nároky. Už nechtěli jen pravidelnou výplatu. Chtěli půdu, tituly a moc. Dobytá území dostávali do správy a Roger stále otevřeněji uvažoval o vlastním panství v Malé Asii. Byzantská aristokracie je začala nenávidět a oni jí její pohrdání vraceli s úroky. Roku 1305 dostal Roger pozvánku do Adrianopole na slavnostní jednání se spolucísařem Michaelem IX. Měl přijet jako vážený host, ovšem odjížděl jako mrtvola což se pro Byzantskou říši následně ukázalo jako velká chyba. Během hostiny byl zavražděn a spolu s ním padly stovky jeho rytířů a přes tisíc jeho mužů. Na císařském dvoře si nejspíš oddechli a možná si i připili na vyřešený problém. Ve skutečnosti právě odpálici sud střelného prachu. To, co následovalo, vešlo do dějin jako Katalánská pohroma. Z disciplinované armády se najednou stala banda mužů, kteří měli jediný cíl. Vrátit Byzanci každou kapku jejich prolité krve. Rozzuření Katalánci se převalili Thrákií a severním Řeckem jako ničivá vlna. Vypalovali vesnice, ničili úrodu, odváželi zásoby a zabíjeli každého, kdo se jim postavil do cesty. Když Almogavaři dorazili do kraje, místní se nezajímali, kdo válku vyhraje. Zajímalo je hlavně to, jestli jim do rána zůstane dům, stodola nebo aspoň poslední koza. Rolníci zakopávali zásoby do země, odváděli rodiny do hor a modlili se, aby se žoldnéři vydali jiným směrem. Kdo zůstal, riskoval, že přijde o všechno. Některé oblasti po jejich tažení připomínaly krajinu po nájezdu sarančat. Pole pustla, vesnice mizely a obchodní cesty zarůstaly trávou. Byzantské kroniky dokonce popisují části Thrákie jako zemi bez lidí. Řečtí autoři o nich nepsali jako o vojácích. Psali o nich skoro jako o přírodní katastrofě, která chodila po dvou a nosila kopí. Hrůza, kterou po sobě zanechali, přežila i samotnou Katalánskou společnost. V řeckých kronikách a lidových vyprávěních se na jejich řádění vzpomínalo ještě dlouho po jejich odchodu a jméno Katalánec se v některých krajích stalo symbolem bezohlednosti. Je až zvláštní, že parta několika tisíc žoldáků z Pyrenejského poloostrova dokázala zanechat v řecké paměti hlubší stopu než mnohé velké říše. Císařská vojska proti nim nedokázala účinně zasáhnout a Byzanc jen bezmocně sledovala, jak se její vlastní země mění v trosky rukama mužů, které sama najala. Byzanc si objednala záchranu. Dostala katastrofu, která se rozhodla vystavit účet vlastnímu zaměstnavateli.

Žold nedostali, tak si vzali athény

Po několika letech plenění Thrákie a severního Řecka stáli Katalánci před novou otázkou. Měli za sebou válku s Byzancí, kapsy plné kořisti, ale také tisíce ozbrojených mužů, které bylo potřeba živit. Taková armáda nemohla jen tak zahodit zbraně a začít obdělávat pole. Potřebovala nového zaměstnavatele a ten se brzy našel. Aténský vévoda Walter z Brienne chtěl rozšířit svou moc ve středním Řecku a usoudil, že neexistuje lepší nástroj než právě Katalánská společnost. Najal si ji, aby za něj odvedla tu nejšpinavější práci a zlomila odpor jeho nepřátel. Katalánci udělali přesně to, za co byli placeni. Bojovali rychle, tvrdě a účinně. Jenže když bylo vyhráno, dostal Walter stejný nápad jako před ním byzantský císař. Proč platit drahé žoldnéře, když se jich lze zbavit? Pokusil se část vojska propustit bez slíbené odměny a proti zbytku postavil vlastní armádu. Udělal ale osudovou chybu. Viděl v Kataláncích jen obyčejné nájemné vojáky a zapomněl, že ozbrojení profesionálové, kteří léta vyhrávají války, si časem začnou klást otázku, proč by vlastně měli poslouchat někoho jiného. Roku 1311 se obě strany střetly u řeky Kefissos. Walter spoléhal na těžkou rytířskou jízdu, pýchu západoevropského válečnictví, zatímco Katalánci vsadili na svou osvědčenou lest. Podle dobových zpráv nechali část bojiště zaplavit a proměnili ho v bahnitou past. Těžce obrnění rytíři se svými koňmi zapadali do měkké půdy a během několika okamžiků se z elitních bojovníků staly bezmocné terče. Almogavaři se na ně vrhli a rozpoutali masakr. Francouzští a burgundští rytíři přijeli jako elita Evropy, ale domů se jich vrátilo jen velmi málo. Walter z Brienne padl a spolu s ním i velká část jeho šlechty. Spor o nevyplacený žold tak Katalánci vyřešili po svém. Athény a Théby nezískali dědictvím, sňatkem ani diplomacií. Prostě si je vzali silou. Na dobytém území vytvořili vlastní stát známý jako Katalánské vévodství a téměř osmdesát let vládli části Řecka. A překvapivě se ukázalo, že kromě válčení umějí i vládnout. Vybírali daně, organizovali obranu a soudili spory, zatímco mnozí bývalí žoldnéři se postupně proměnili v místní šlechtu. Do Athén přenesli vlastní právní zvyklosti a vedle latiny a řečtiny se v úředních listinách objevila i katalánština. Srdce antického Řecka se tak na několik desetiletí proměnilo v malý kus středověké Katalánie. Slavná Akropole se změnila v hlavní pevnost bývalých žoldnéřů a dnešní návštěvníci Athén si jen málokdy uvědomují, že Parthenon tehdy nebyl obdivovanou památkou, ale součástí vojenské základny mužů, kteří celý život prodávali svůj meč tomu, kdo zaplatil. Katalánská vláda trvala téměř osmdesát let. Jenže i ti nejtvrdší válečníci jednou zestárnou. Původní Almogavaři postupně mizeli, jejich nástupci už neměli stejnou pověst a okolní státy jen čekaly na příležitost k odvetě. Ta přišla roku 1388, kdy Athény ovládl florentský vládce Nerio I. Acciaiuoli a katalánská nadvláda se zhroutila. Katalánská společnost měla zachránit Byzanc. Nakonec se ale stala jedním z největších problémů, které si Byzanc kdy sama zaplatila. Nezůstaly po ní velké paláce ani slavná dynastie. Zůstala po ní legenda, spálená země a příběh armády, která přestala sloužit cizím pánům a sama se stala pánem. Byzanc chtěla zachránce. Dostala armádu, která si nakonec přišla vyzvednout vlastní odměnu v podobě Athén. A to je možná jeden z nejdražších a nejméně povedených outsourcingů v dějinách středověku.

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý. Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz/ https://commons.wikimedia.org/