Hazmburk: Hrad, který nedokázal dobýt ani Jan Žižka

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Hazmburk: hrad, který nedokázal dobýt ani jan žižka

Česká republika bývá právem označována za zemi hradů. Na našem území se nachází přibližně dva tisíce hradů, zámků, tvrzí a jejich zřícenin, podle přehledů mezi osmnácti sty až dvěma tisíci sto historickými objekty. Na necelých našich 79 tisících kilometrech čtverečních u nás najdeme téměř tisíc hradů a jejich zřícenin a více než tisíc zámků, takže není divu, že je Česká republika označována za zemi s největší hustotou hradů a zámků na světě. Většina turistů si ale po návštěvě naší země vybaví maximálně Karlštejn, Hlubokou nebo Pražský hrad a je hotovo. V Českém středohoří stojí ale jedna kamenná potvora, která si svou pověst nevybudovala návštěvami turistů, ale tím, že se na ni každý útočník podíval, spočítal si obligátní má dáti a co dostane a raději šel plenit někoho jiného. Jmenuje se Hazmburk. Hrad pojmenovaný po zajíci, který se stal jednou z nejtvrdších a nejmohutnějších pevností českého středověku. Ironie dějin jak vyšitá. Jeho dvě mohutné věže vyrůstající z osamělého čedičového vrchu vypadají, jako by je tam někdo postavil jen proto, aby každému v širokém okolí připomněl, kdo je tady pánem. A funguje to dodnes. Hazmburk je vidět na desítky kilometrů a člověk má pocit, že na něj ten starý kamenný obr celou dobu trochu povýšeně kouká. Ostatně tenhle kopec přitahoval lidi už dávno před příchodem středověku. Archeologové zjistili, že zde už v pátém tisíciletí před naším letopočtem žili lidé kultury s vypíchanou keramikou a později zde pravděpodobně vzniklo i slovanské hradiště. Kdo ovládal tenhle vrchol, měl celé okolí jako na dlani.

Zajícové z hazmburka dali hradu nové jméno

Původně se hrad jmenoval Klapý, ale ve čtrnáctém století ho získal mocný rod Zajíců z Hazmburka a přejmenoval ho podle svého erbu. Ano, jedna z nejtvrdších pevností českých dějin nese jméno po zajíci. To je asi stejné, jako kdyby dnešní armáda představila nový bojový tank a nazvala ho Mazlíček. Jenže za tím roztomilým názvem stáli jedni z nejvlivnějších šlechticů své doby. Zbyněk Zajíc z Valdeka koupil hrad od Jana Lucemburského a pustil se do velkolepé přestavby. Hradu přibyly mohutné hradby, nové opevnění a především dvě věže, které dnes tvoří nezaměnitelnou siluetu Hazmburku. Okrouhlá Černá věž byla postavena z tmavého bazanitu, měřila kolem pětadvaceti metrů a představovala poslední útočiště obránců. Nebyl to ale žádný luxusní apartmán. Sloužila také jako vězení a vstupovalo se do ní až v prvním patře po dřevěné pavlači. Když obránci most odstranili, útočníci mohli dole jen bezradně zírat vzhůru a přemýšlet, jestli si neměli přibalit delší žebřík. Druhá, Bílá věž, byla o něco vyšší a sloužila jako pozorovatelna. Za jasného počasí je z ní dodnes vidět Milešovka, Říp a někdy dokonce vzdálené Krkonoše. Hrad navíc chránilo dvojité opevnění, několik bran a rozsáhlé hospodářské zázemí. Pod ním vzniklo podhradní městečko, kde žili řemeslníci, obchodníci a lidé, kteří se starali o chod celé pevnosti. Protože na vrcholu nevyvěral žádný pramen, stavitelé vybudovali velkou cisternu na dešťovou vodu. Ve středověku totiž často nevyhrávala bitvu větší armáda, ale ten, komu o pár dní později došla žízeň.

Husitské války prověřily jeho opevnění

Během husitských válek se Hazmburk stal jednou z hlavních bašt katolické šlechty v severních Čechách. Jeho úkolem bylo střežit důležité zemské a obchodní cesty, chránit přístup k Praze od severu a poskytovat bezpečné zázemí pro katolická vojska. Zatímco husité posílali do světa svou revoluci pomocí vozové hradby, z Hazmburku je sledovali z výšky a dávali jasně najevo, že tenhle kopec se jim jen tak nevzdá. A opravdu odolal. Jan Žižka sice dobyl nedaleké Libochovice, ale na Hazmburk si netroufl. Ani další husitské výpravy nepřinesly úspěch a hrad zůstal nedobytný. Útočníci museli nejprve vyšplhat prudký čedičový svah, potom se dostat přes hradby a nakonec zjistili, že obránci mají dost vody, zásob a chuť bránit se. V tu chvíli bylo často jednodušší otočit se a vyplenit nějakou méně připravenou vesnici. Na rozdíl od mnoha jiných českých hradů Hazmburk podle historických pramenů nikdy nepadl do rukou nepřítele. Husité ho sice několikrát ohrozili a podnikli proti němu výpravy, ale pokaždé odešli s prázdnou. Tenhle kamenný obr se na jednu z nejslavnějších armád českých dějin díval doslova z kopce a odmítal se vzdát. Jeho pověst byla nakonec tak silná, že zde byly na čas ukryty i vzácné bohoslužebné předměty ze Strahovského kláštera.

K hradu se navíc váže řada legend. Vypráví se o tajných chodbách vedoucích až ke Košťálovu nebo Budyni, o ukrytých pokladech a sudech vína hlídaných podzemními bytostmi. Nejznámější je však příběh krásné Lucie, dcery pána hradu, která se zamilovala do chudého zemana Věslava. Otec jejich lásce nepřál a prohlásil, že svolí ke sňatku teprve tehdy, až mu mladík přivede živého draka. Věslav se vydal do světa, ale než se vrátil, Lucie zemřela žalem. Když se konečně objevil i s podivným tvorem, našel už jen její hrob. Podle pověsti dodnes na nádvoří vyrůstají rudé květy připomínající jejich tragickou lásku. A pokud vám to připadá přehnané, vzpomeňte si, že ve středověku byl drak zřejmě jednodušší úkol než přesvědčit budoucího tchána. Ironií osudu Hazmburk nakonec nesložili husité, obléhací stroje ani nepřátelské armády. Porazila ho ta největší síla lidských dějin, pohodlnost. Hrad, který odolal husitům, katapultům i stovkám ozbrojenců, nakonec porazilo něco mnohem mocnějšího. Lidská lenost. Šlechta zjistila, že každodenní šplhání na větrný kopec a bydlení v kamenné lednici není ten úplně vysněný život. Renesanční zámky nabízely větší okna, lepší topení a hlavně menší pravděpodobnost, že člověk cestou na záchod neumrzne. Hazmburk tak postupně osiřel a proměnil se v romantickou zříceninu. Ani tím ale jeho příběh neskončil. Kolem kopce se dál vyprávěly pověsti o ukrytých pokladech a někteří lidé věřili, že zde po Napoleonových válkách zůstala zakopaná ruská plukovní pokladna střežená mrtvým kozákem. Poklad se samozřejmě nikdy nenašel, což je asi největší zklamání všech amatérských hledačů historie. Dnes na Hazmburk míří tisíce turistů. Funí do kopce, nadávají na schody a nahoře obdivují výhled, který se za staletí skoro nezměnil. A možná je právě v tom jeho největší kouzlo. Nepotřebuje zlaté střechy ani přepychové interiéry. Stačí mu dvě věže, kus zkamenělé sopky a vědomí, že každá z armád českých dějin se na něj mohla dívat jen zdola a říkat si: „Tak tenhle oříšek dneska nerozlouskneme.“ A upřímně, na hrad pojmenovaný po zajíci je to docela působivý životopis.