Kate Webb novinářka co Vietkong zajal, svět pohřbil a ona si pak napsala vlastní nekrolog.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Jen málokterému novináři se stane, že se jednoho dne sám stane hlavní postavou vlastního příběhu. Kate Webbová byla jednou z nich a svět ji mezitím stihl pohřbít. V roce 1971 ji svět prohlásil za mrtvou. Noviny otiskly její nekrology, kolegové na ni vzpomínali v minulém čase a rodina se pomalu smiřovala s tím, že už se nikdy nevrátí. Jenže Kate byla tou dobou stovky kilometrů daleko, někde v kambodžské džungli, s rukama svázanými drátem tak pevně, že jí rozřezal zápěstí do krve. Třiadvacet dní pochodovala jako zajatec Vietkongu, trpěla malárií, úplavicí a hladem a sama věřila, že její konec je otázkou několika hodin. Přesto se v její hlavě nedělo to, co by člověk čekal. Nepřemýšlela o tom, jak bude vypadat její hrob. Ukládala si detaily. Obličeje, jména, rozhovory a chování lidí kolem sebe. Protože byla novinářka. A novinářkou odmítla přestat být i ve chvíli, kdy z ní válka udělala vlastní reportáž. Narodila se na Novém Zélandu, ale vyrůstala převážně v Austrálii. Když v roce 1967 odjížděla do Vietnamu, nebyla slavná ani zkušená. Neměla vojenský výcvik, neprůstřelnou vestu ani kontakty mezi generály. Měla jen zvláštní směs tvrdohlavosti a zvědavosti, která ji táhla přesně tam, odkud ostatní utíkali. V době, kdy byla válečná žurnalistika téměř výhradně mužským světem, působila mezi korespondenty jako zjevení. Někteří důstojníci se netajili názorem, že žena na frontu nepatří. Kate na podobné řeči moc nereagovala. Prostě nastoupila do vrtulníku a letěla tam, kam se jiným novinářům nechtělo. Zatímco část reportérů seděla v klimatizovaných kancelářích Saigonu a čekala na armádní tiskové zprávy, ona spala s vojáky v polních táborech, jedla stejné konzervy a poslouchala jejich příběhy. Během ofenzívy Tet roku 1968 se stala první zahraniční reportérkou, která se dostala přímo do obležené americké ambasády v Saigonu. Kulky rozbíjely okna, město hořelo a nikdo netušil, odkud přijde další útok. Kate jen seděla a zapisovala si to, co viděla. Ne to, co chtěli slyšet generálové. Ne to, co chtěli číst politici. Jen realitu. Právě proto její články četli lidé od New Yorku přes Londýn až po Paříž.
Sedmého dubna 1971 přišla chvíle, která z ní udělala legendu. Při cestě po kambodžské silnici číslo čtyři se její skupina dostala do přepadu. Kulky létaly ze všech stran a všichni se snažili zmizet v džungli. Tentokrát ale štěstí nestačilo. Ze stromů vystoupili severovietnamští vojáci a zajali je. Kate svázali ruce drátem a začal pochod, který později označila za nejdelších třiadvacet dní svého života. Dostávala jen pár hrstí rýže a minimum vody. Přidala se malárie, úplavice a zanícené rány na rukou. S každým krokem se drát zařezával hlouběji do kůže. Sama byla přesvědčená, že tohle už nepřežije. Jenže zatímco ona bojovala o každý další den, ve světě se odehrávala téměř absurdní situace. V oblasti bylo nalezeno rozkládající se tělo a úřady usoudily, že patří právě jí. Zpráva obletěla svět. Kolegové psali vzpomínkové články a dokonce i The New York Times zveřejnil její nekrolog. Je zvláštní představit si člověka, který je oficiálně mrtvý, zatímco někde v džungli stále dýchá. Ještě zvláštnější je, že se po návratu Kate smála, že alespoň zjistila, co si o ní lidé opravdu mysleli. Pak přišel výslech. Seděla sama před důstojníkem, nemocná, zesláblá a na pokraji sil. Mohla se sesypat nebo prosit o život. Později vzpomínala, že se v ní něco přepnulo. Přestala se cítit jako vězeň a znovu se stala reportérkou. Výslech se změnil v rozhovor a únosce v nečekaný zdroj informací. I svázaná drátem dělala jediné, co celý život uměla. Pozorovala a ukládala si detaily do paměti pro případ, že přežije.
Třicátého dubna 1971 ji bez jakéhokoli vysvětlení prostě propustili. Bez mapy, bez doprovodu a téměř bez sil. Vyčerpaná a nemocná se doslova vrátila z mrtvých. Novinářský svět čekal zlomenou ženu a konec kariéry. Kate Webbová se po zotavení vrátila na frontu. Své zážitky později popsala v knize On the Other Side, ale odmítala, aby z ní někdo dělal symbol jedné nebo druhé strany války. Když se jí lidé ptali, jestli je pro válku nebo proti ní, odpovídala, že úkolem reportéra není kázat. Jeho úkolem je svědčit. Nepsat vlastní pravdu ani pravdu vlády. Popsat to, co skutečně viděl. Této zásady se držela po celý život. Pokrývala další konflikty od Vietnamu a Kambodže přes sovětskou invazi do Afghánistánu až po válku v Perském zálivu. Válka ji sice nezabila, ale nikdy ji úplně neopustila. Dlouhé roky bojovala s následky zajetí i s démony, které si z džungle odnesla. Když v roce 2007 zemřela, označili ji kolegové za jednu z nejlepších válečných zpravodajek své generace. Nikdy nevelela armádě, nevyhrála slavnou bitvu a nestála na tribuně před jásajícími davy. Přesto dokázala něco, co zlomilo tisíce jiných lidí. Když ji Vietkong svázal drátem a odváděl do džungle, udělal z ní zajatce. Jenže zapomněl na jednu důležitou věc. Reportéra lze zavřít do klece. Zvědavost a touhu vyprávět příběhy spoutat nejde.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz/ Zdroj historických obrázků: Archivní snímek Kate Webb, Vietnam War Archives / VietnamWar.govt.nz (Ministry for Culture and Heritage, NZ)“ Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Rakousko-UherskoVálka byla na Balkáně, ale turecké vojáky odvezli až do Josefova. Sedm z nich už domů nikdy neodjelo
20. stoletíTankograd: Město, které vyhrálo válku z druhé strany Uralu díky tisícům tanků vyráběných nepřetržitě.
FrancieJak Francie politicky projela válku, kterou vojensky vyhrála. Měla tam přes půl milionu vojáků a přesto Alžírsko ztratila.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
