Poplze. Nenápadná vesnice s překvapivě divokou minulostí
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Poplze: Nenápadná vesnice s dlouhou pamětí
Na Litoměřicku, jen kousek za řekou Ohří od Libochovic, leží nenápadná vesnice Poplze, kolem které člověk většinou projede a sotva zpomalí. Jenže zdání klame. Lidé tu žili už před více než třemi tisíci lety a na návrší zvaném Vinička, které se dodnes zvedá na východním okraji obce směrem k bývalé Turanově pískovně, si vybudovali rozsáhlé opevněné hradiště. Archeologické nálezy dokazují, že toto místo nebylo vybráno náhodou. Hradiště z mladší doby bronzové mělo rozlohu kolem sedmi hektarů, vlastní opevněná akropole zabírala asi tři hektary a na přístupové straně ji chránil mohutný příkop široký až čtrnáct metrů. Díky přirozeným svahům a pravděpodobně i dřevěné palisádě šlo o významné opevněné centrum, odkud bylo možné kontrolovat údolí Ohře i starou obchodní stezku vedoucí českou kotlinou. Archeologové zde navíc objevili stopy osídlení od paleolitu přes neolit a eneolit až po dobu bronzovou a starší dobu římskou, takže jde o místo, kam se lidé vraceli po několik tisíc let. Když se pak Poplze ve 14. století poprvé objevily v písemných pramenech, patřily k majetkům českého krále Jana Lucemburského. Ten je roku 1336 spolu s Libochovicemi a dalšími okolními vesnicemi prodal Zbyňku Zajícovi z Valdeka, zakladateli mocného rodu pánů z Hazmburka. Jen několik kilometrů odtud se dodnes zvedá silueta Hazmburku, jehož dvě věže po staletí připomínaly místním obyvatelům moc jejich vrchnosti. Když Jan Lucemburský vesnici prodal, neznamenalo to, že by prodával lidi jako majetek v dnešním slova smyslu. Poddaní byli pevně svázáni s půdou a spolu s ní přecházeli pod nového pána. Zajímavý je i samotný název obce. Podle jazykovědců pochází ze staročeského slova poplznouti, tedy uklouznout nebo smeknout se, což v krajině plné bláta a pravidelných záplav od Ohře působí překvapivě výstižně.
Třicetiletá válka přinesla skutečnou katastrofu
Skutečné peklo pro vesnici ale přišlo za třicetileté války. Nedaleká osada Lhota tehdy zmizela z mapy úplně a samotné Poplze byly zpustošené natolik, že po válce v nich zůstalo jen několik hospodářství. Lhota se už nikdy nevzpamatovala a postupně zanikla, její existenci dnes připomínají jen staré mapy a místní názvy. A když už si místní mohli myslet, že mají to nejhorší za sebou, dorazil mor, po něm tyfus a nakonec i povodně, které pravidelně připomínaly, kdo je v kraji skutečným pánem. Kdo přežil vojáky, toho mohla odnést rozvodněná Ohře, a kdo přežil i tu, tomu příroda zničila úrodu. Teprve v 19. a 20. století se Poplze začaly měnit v klidnou obec, jak ji známe dnes. Přibyla silnice, most do Libochovic, elektřina i sbor dobrovolných hasičů. V Anenském mlýně se kromě mletí obilí vyráběla sodovka, likéry a později dokonce i radiové přijímače. Je trochu ironií osudu, že místo, které přežilo pravěké osídlení, středověké pány, třicetiletou válku, morové epidemie i rozmary přírody, dnes většina lidí považuje jen za nenápadnou vesničku vedle Libochovic. Možná právě proto Poplze působí na první pohled tak obyčejně. Dějiny tu neleží vystavené za vitrínou, ale ukrývají se pod vrstvami polí, cest a zahrad. Každý krok po zdejší krajině vede přes místa, kde kdysi stálo pravěké hradiště, odkud táhla vojska třicetileté války a kde generace lidí znovu a znovu začínaly od nuly. A právě v tom možná spočívá skutečný příběh Poplzí.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: AI. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
České zeměLhota: Největší developerský projekt českého středověku přinesl nové vesnice, pole i bohatství celé zemi.
České zeměNejvětší alchymistické centrum českých zemí neleželo v Praze, ale překvapivě v Budyni nad Ohří kdysi.
České zeměHrad Dobronice přežil staletí. Nakonec ho málem zničili lidé, kteří potřebovali kámen
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
