Amerika byla zemí, kde měl i člověk svou tržní cenu
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Amerika, kde měl I člověk tržní cenu
Otroctví v USA patří k nejtemnějším kapitolám amerických dějin. Nezní to zrovna jako věta, kterou by člověk čekal v turistickém průvodci po New Yorku, ale historie má nepříjemný zvyk kazit hezké příběhy. Spojené státy se rády představují jako země svobody, odvahy a neomezených možností. Méně už se ale připomíná, že část tohoto snu byla postavena na systému, kde se lidé kupovali, prodávali, dědili a zapisovali do účetních knih vedle koní a kusů půdy. Když roku 1808 vstoupil v platnost zákaz dovozu otroků z Afriky, tak se mohlo zdát, že mladá demokracie dospěla k názoru, že obchodování s lidmi není její úplně nejlepší vizitka. Ve skutečnosti se ale jen změnil dodavatelský řetězec. Místo lodí připlouvajících přes Atlantik začaly fungovat karavany a říční parníky převážející černochy z Virginie a Marylandu na hluboký Jih. Přibližně jeden milion mužů, žen a dětí se stal součástí obrovského domácího trhu, který zásoboval bavlníkové a cukrovarnické plantáže. Hlavním centrem tohoto byznysu byl New Orleans. Obchodníci zveřejňovali inzeráty, několik dní vystavovali své „zboží“ a pak následovala veřejná dražba. Kupující kontrolovali zuby, svaly, záda a celkovou kondici stejně pečlivě, jako by vybírali dostihového koně. Muži byli nuceni svléknout úplně do naha,u žen byla kontrola ještě ponižující, protože se na podiu neposuzovala jen pracovní síla, ale také schopnost rodit další otroky. Dítě narozené zotročené ženě totiž automaticky patřilo jejímu majiteli. Tento systém měl vlastní právní základ když v roce 1662 přijala Virginie zásadu, že dítě přebírá postavení své matky. Jinými slovy, pokud byla matka otrokyně, dítě se narodilo jako otrok bez ohledu na to, kdo byl jeho otec. A když náhodou byl otcem její majitel, nic se neměnilo. Dítě právně patřilo majiteli ženy. Z obchodního pohledu šlo téměř o dokonalý model. Plantážník nemusel čekat na další loď z Afriky. Některé mladé otrokyně byly proto kupovány nejen kvůli práci na poli, ale i na chov, protože mohly porodit další pracovní sílu. Dítě se sotva naučilo chodit a už představovalo budoucí položku v účetní knize. Rodiny otroků přitom neměly prakticky žádnou právní ochranu. Dítě mohlo být prodáno do Mississippi, matka do Louisiany a otec do Alabamy, aniž by se ještě někdy setkali. Je to jedna z největších historických ironií. Země, která později postavila Sochu svobody, provozovala trhy, kde se lidská hodnota určovala podle kvality svalů, zdravých zubů a reprodukčních schopností.
Otrok jako majetek a investice
Samotný otrokářský systém byl překvapivě moderní a dokonale organizovaný. Přibližně sedmdesát až osmdesát procent zotročených tvořili polní dělníci pracující na bavlně, tabáku, cukrové třtině nebo rýži. Další sloužili jako kuchaři, služebné, kočí nebo komorníci. Největší tržní cenu měli řemeslníci, například kováři nebo tesaři, protože dokázali vydělávat více peněz. Někteří byli dokonce pronajímáni na stavby železnic a do přístavů, takže člověk mohl být vypůjčen podobně jako pracovní stroj. Den začínal kolem čtvrté hodiny ráno a končil až po západu slunce. Dvanáct až šestnáct hodin práce nebylo ničím výjimečným. Nad tím vším stáli dozorci s bičem, ale skutečnou oporou systému nebylo násilí, ale strach. Za útěk nebo neposlušnost mohl následovat prodej stovky kilometrů daleko, což znamenalo definitivní rozdělení rodiny, protože otroci neměli právně uznané manželství a děti mohly být prodány odděleně od rodičů. Mnozí bývalí otroci později vzpomínali, že právě tato hrozba byla horší než samotné bičování. Celý systém navíc fungoval jako běžný obchod. Otroci se dědili v závětích, zapisovali se do účetních knih stejně jako pozemky nebo hospodářská zvířata a často sloužili jako zástava u bankovních úvěrů. Existovalo dokonce pojištění proti jejich smrti nebo úrazu. Před občanskou válkou představovali zotročení lidé největší soukromý majetek ve Spojených státech a jejich celková hodnota převyšovala hodnotu všech amerických továren a železnic dohromady. Pro představu, zdravý mladý muž se na velkých trzích prodával za částku, která by dnes odpovídala přibližně jednomu a půl až dvěma milionům korun. Zkušený řemeslník měl hodnotu ještě vyšší. Plantážník si tak nekupoval zaměstnance, ale investici, kterou bylo možné pronajmout, zdědit nebo použít jako záruku při půjčce. Nebyl to člověk, ale položka v účetní knize. A byla to právě bavlna sklizená otroky co poháněla průmyslovou revoluci a bohatství celé země. Textilní továrny v Americe i Evropě pracovaly na surovině, kterou sbírali lidé, kteří sami nevlastnili vůbec nic. Z dnešního pohledu působí téměř absurdně, že země, která se později stala symbolem podnikatelského snu a osobní svobody, vybudovala část svého hospodářského zázraku na systému, kde měl lidský život přesně vyčíslenou tržní cenu a kde se o osudu člověka rozhodovalo stejně chladně jako při nákupu stáda dobytka.
Obchod s LIDMI měl vlastní pravidla
Přesto ani tento dokonale propracovaný mechanismus nikdy nedokázal potlačit jednu obyčejnou lidskou vlastnost, touhu po svobodě. Docházelo k útěkům, tajnému vzdělávání, sabotáži práce i ozbrojeným vzpourám. Tou nejslavnější bylo povstání Nata Turnera v roce 1831, které vyděsilo celý americký Jih natolik, že následovala vlna represí a ještě tvrdší otrokářeské zákony. Plantážníci si totiž uvědomili nepříjemnou pravdu. Na mnoha plantážích byli otroci početnější než jejich páni a několik dozorců by samo o sobě nikdy nedokázalo tisíce lidí uhlídat. Celý systém fungoval jen díky kombinaci strachu, psychologického nátlaku, ozbrojených hlídek a hrozby, že člověk přijde o všechno, co má rád. Po Turnerově povstání byly navíc zpřísněny zákazy čtení a psaní, protože vzdělaný člověk začne přemýšlet a člověk, který přemýšlí, se může jednou zeptat, proč vlastně někdo jiný vlastní jeho život. Aby toho nebylo málo, otrokáři si dokázali celý tenhle systém morálně zdůvodnit. A člověk musí uznat, že fantazii měli obdivuhodnou. Jedni tvrdili, že je to vůle Boží a s oblibou citovali biblické verše o tom, že otrok má poslouchat svého pána. Jiní přišli s tehdy módní „vědou“ a měřili lebky, aby dokázali, že některé rasy se prostě narodily pro práci a jiné pro vládnutí. Další zase vysvětlovali, že vlastně konají dobro. Podle nich měl otrok lepší život než chudý dělník v Evropě, protože dostával jídlo, střechu nad hlavou a někdo se o něj staral. O tom, že za pomalou práci mohl dostat několik desítek ran bičem nebo že mu kdykoliv mohli prodat ženu a děti na druhý konec země, už se v těchto úvahách mluvilo podstatně méně. Velmi oblíbený byl také ekonomický argument. Bez otroctví by prý zkolabovala celá země, bavlníkové plantáže by zarostly plevelem a Amerika by přišla o své bohatství. Jinými slovy, pokud vám lidské svědomí začne našeptávat, že prodávat lidi asi není úplně správné, stačí si spočítat zisky a nepříjemné otázky rychle zmizí. Někteří jižanští politici dokonce prohlašovali, že otroci jsou vlastně šťastnější než svobodní dělníci v Evropě, protože mají zajištěné jídlo a střechu nad hlavou. Je to podobná logika, jako kdyby někdo tvrdil, že zavřít člověka do klece je laskavost, protože venku by mohl zmoknout. Největší ironií celé věci je, že mnozí z těchto mužů seděli každou neděli v kostele, poslouchali kázání o lásce k bližnímu a hned v pondělí ráno odjeli koupit si dalšího člověka. Historie totiž často ukazuje, že největší zvěrstva nevznikají proto, že by si lidé mysleli, že páchají zlo, ale proto, že si ho dokážou vydávat za ctnost nebo dobrý obchod. Když pak roku 1865 vstoupil v platnost třináctý dodatek americké ústavy a otroctví bylo zrušeno, neskončila jen jedna společenská instituce. Zhroutil se obchodní model, který po generace vydělával obrovské peníze lidem, kteří každou neděli seděli v kostele a poslouchali kázání o lásce k bližnímu. Možná právě v tom spočívá největší ironie celé americké historie. Socha svobody dnes vítá příchozí do země neomezených možností, ale cesta k ní vedla přes aukční síně v New Orleans, bavlníková pole v Mississippi a miliony lidských osudů, které měly přesně stanovenou tržní cenu. Historie totiž občas připomíná účetní knihu. A v té americké se dlouhá léta vedle půdy, koní a továren objevovala ještě jedna položka. Člověk.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
NovověkLouisiana. Francouzská Amerika, kterou Napoleon prodal za pár dolarů
USAVe dvanácti letech byla Sarah Rector nejbohatší černošskou dívkou Ameriky. Amerika na to nebyla ale připravena
ŠpanělskoJak fungoval jeden z prvních světových monopolů na otroky. Španělská koruna udělovala licence, obchodníci a bankéři inkasovali zisky a koruna si nad tím umyla ruce.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
