Sulejman Nádherný (1494–†1566)

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Osmanská říše část 10.

Sulejman zdědil impérium a vyrazil ho zvětšit

Někteří panovníci zdědí říši a celý život se modlí, aby jim nespadla na hlavu. Sulejman zdědil říši a začal přemýšlet, kde na mapě ještě zůstalo volné místo pro osmanskou vlajku. Když roku 1520 usedl na trůn, dostal do rukou něco, o čem většina vládců mohla jen snít. Plnou pokladnu, zkušenou armádu, fungující správu a chalífát jako bonus navíc. Nemusel zachraňovat stát před krachem ani hasit požáry na všech hranicích. Mohl se věnovat oblíbené činnosti všech velmocí. Rozšiřování hranic na účet sousedů. Ještě před střetem s Habsburky si vyřídil účet s Rhodem. Roku 1522 padla po dlouhém obléhání pevnost johanitů, která po generace komplikovala osmanskou kontrolu východního Středomoří. Evropané zpovzdálí sice obdivovali statečnost obránců, ale obdiv je levná měna a pevnosti za něj neudržíte. Sulejman získal strategický ostrov a vyslal okolnímu světu jednoduchý vzkaz. Když si něco usmyslí, většinou to dostane. Následoval Bělehrad a poté Moháč. Bitva roku 1526 trvala kratší dobu než některé dnešní fotbalové zápasy, ale následky byly monumentální. Uherský král Ludvík II. zahynul při útěku a celé Uherské království se rozpadlo jako stůl se zlomenou nohou. Habsburkové získali část dědictví, Osmané druhou a střední Evropa se proměnila v dlouhodobé bojiště. Když roku 1529 dorazila osmanská armáda k Vídni, Evropa konečně pochopila, že Osmané nejsou vzdálený problém někde na Balkáně. Stáli přímo před branami jedné z nejvýznamnějších evropských metropolí. Vídeň odolala, ale strach zůstal. A když roku 1532 přišlo další tažení, bylo jasné, že soupeření mezi Habsburky a Osmany nebude krátkou epizodou, ale několikasetletým seriálem plným krve, daní a zničených měst.

Bagdád, barbarossa a říše na třech kontinentech

Sulejman ale nebyl jen evropským dobyvatelem. Na východě pokračoval boj proti safíovské Persii a roku 1534 získal Bagdád. Osmanská říše tak ovládla klíčová centra sunnitského islámu a mohla se tvářit jako přirozený vůdce muslimského světa. Na moři mezitím operoval Hayreddin Barbarossa, muž, který vypadal jako pirát, choval se jako pirát a ke smůle protivníků byl zároveň geniálním admirálem. Roku 1538 u Prevezy rozdrtil křesťanskou koalici a zajistil Osmanům převahu ve východním Středomoří. Největší ironie celé doby spočívala v tom, že zatímco kazatelé mluvili o boji islámu proti křesťanství, katolická Francie se bez větších výčitek spojila s muslimskými Osmany proti katolickým Habsburkům. Náboženství křesťanů bylo důležité, ale Geopolitika byla přece jen více důležitější. Evropané tak s oblibou mluvili o jednotném křesťanstvu a současně si podkopávali nohy při každé vhodné příležitosti. Doma Sulejman budoval stát stejně energicky, jako ho rozšiřoval. Není náhoda, že je v osmanském světě často známější pod označením Zákonodárce než Nádherný. Kanun systematizoval světské právo vedle šaríi, daňový systém byl zpřesněn a správa centralizována. Říše tak už nebyla jen vojenskou mašinérií, ale i dokonale fungujícím administrativním aparátem schopným vybírat daně od milionů lidí různých jazyků, kultur i náboženství a Istanbul rostl do podoby skutečné světové metropole. Architekt Mimar Sinan stavěl mešity, mosty, akvadukty a veřejné budovy tempem, které proměnilo město v kamennou reklamu na osmanskou moc. Každá nová stavba jako by říkala návštěvníkům totéž. Tohle není obyčejný stát. Tohle je impérium, které si může dovolit stavět monumenty místo výmluv.

Hürrem, boj o nástupnictví a cena vrcholu

Jenže každé impérium má účetní oddělení jménem realita. Nekonečné války stály obrovské peníze. Do Evropy navíc proudilo v obrovském množství stříbro z Nového světa a inflace začala postupně zasahovat i Osmanskou říši. Daně rostly, náklady rostly a janičáři si začali uvědomovat, že bez nich stát nefunguje. Každý úspěch vytvářel nové problémy. Čím větší byla říše, tím dražší byl její provoz. A pak tu byl dvůr. Místo, kde měl jed často lepší kariérní vyhlídky než poctivá práce. Hurrem Sultan získala mimořádný vliv a stala se jednou z nejmocnějších žen osmanských dějin. Boj o nástupnictví měl jednoduchá pravidla. Vyhrál ten, kdo přežil. Princ Mustafa, oblíbený mezi vojáky i lidem, skončil na příkaz vlastního otce uškrcen. Stejný osud potkal i velmi schopného velkovezíra Ibrahima Pašu, kdysi Sulejmanova nejlepšího přítele. Na osmanském dvoře se ukázalo, že přátelství s vládcem bývá často nejnebezpečnější zaměstnání v celé říši. Když Sulejman roku 1566 během tažení u Szigetváru zemřel, zanechal po sobě nejmocnější Osmanskou říši v dějinách. Rozprostírala se na třech kontinentech, ovládala klíčové obchodní trasy a budila respekt od Perského zálivu až po Dunaj. Současně však dosáhla bodu, který bývá pro velmoci nebezpečný. Každé další vítězství stálo více peněz, více vojáků a více problémů než to předchozí. Sulejman dovedl Osmanskou říši na samotný vrchol. A vrcholy jsou zvláštní místa. Nabízejí nádherný výhled. Jenže jsou to také jediné body v krajině, odkud už vede cesta převážně dolů.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz/ Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/