Karel Martel: Kladivo, které zachránilo Evropu

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Karolinská dynastie

Část 2.

Karel Martel: král bez koruny, který vládl frankům

Karel Martel patří k těm mužům, kteří nikdy nenosili královskou korunu, a přesto vládli mocněji než většina králů své doby. Když se řekne raný středověk, většina lidí si vybaví Karla Velikého, císaře a budovatele říše. Jenže bez jeho dědečka by se o Karlu Velikém možná nikdy neučilo. Byl to právě Karel Martel, kdo proměnil rod Karlovců z mocného šlechtického rodu v budoucí vládce západní Evropy. Nebyl to učenec ani diplomat. Byl to voják. Tvrdý, schopný a často bezohledný muž, který věřil, že některé problémy se řeší rychleji mečem než dlouhým jednáním. Jeho začátky přitom nevypadaly nijak slavně. Po smrti otce Pipina II. se jeho macecha Plectruda rozhodla zajistit moc pro vlastní větev rodiny a Karla nechala uvěznit. Zdálo se, že jeho příběh skončí dřív, než pořádně začne. Jenže právě zde se ukázala vlastnost, která ho bude provázet celý život. Když narazil na překážku, obvykle ji rozbil. Uprchl z vězení, začal kolem sebe shromažďovat stoupence a během několika let se propracoval na vrchol moci. Následovala série občanských válek, ve kterých porážel soupeře jednoho po druhém. Formálně vládl jako majordomus, tedy správce královského dvora, zatímco na trůně stále seděl merovejský král. Ve skutečnosti však rozhodoval o všem podstatném právě Karel. Merovejští panovníci se postupně proměnili v něco mezi historickou památkou a státní dekorací. Nosili korunu, ale moc měli jiní. Přezdívka Martel znamená „Kladivo“ a nebyla náhodná. Když potřeboval peníze na armádu, neváhal sáhnout ani na církevní majetky. Duchovní ho za to často nenáviděli, ale vojáci dostávali výplatu a nepřátelé dostávali přesně to, co slibovala jeho přezdívka. Právě za jeho vlády navíc vznikly základy systému, z něhož se později vyvinula těžká rytířská jízda, jeden z nejvýraznějších symbolů středověké Evropy. Karel zkrátka pochopil jednoduchou věc. Krásné tituly jsou příjemné, ale dobře zaplacená armáda bývá mnohem přesvědčivější.

Tours 732: bitva, která z něj udělala legendu

Největší slávu mu přinesl rok 732 a bitva u Tours, známá také jako bitva u Poitiers. Právě zde vznikla legenda, která přežila více než tisíc let. Umajjovský chalífát tehdy ovládal území od Pyrenejského poloostrova až hluboko do Asie a muslimská vojska podnikala výpravy severně od Pyrenejí. Jednu z nich vedl zkušený velitel Abd ar Rahman al Ghafiqí. Pozdější kronikáři líčili střet jako rozhodující bitvu mezi křesťanstvím a islámem a Karla představovali téměř jako zachránce celé Evropy. Moderní historici bývají opatrnější. Pravděpodobně šlo spíše o rozsáhlou nájezdní výpravu zaměřenou na kořist než o plán na dobytí celého kontinentu. Jenže dějiny milují silné příběhy a bitva u Tours takový příběh nabízela. Karel tentokrát neútočil. Vybral si výhodný terén a nechal své vojáky čekat. Jeho pěchota vytvořila pevnou obrannou linii, do které muslimská jízda opakovaně narážela. Boj byl dlouhý a krvavý. Rozhodující okamžik nastal ve chvíli, kdy padl Abd ar Rahman. Smrt velitele způsobila zmatek a během noci se muslimské vojsko stáhlo. Ráno Frankové zjistili, že bojiště je prázdné. Karel se rázem stal legendou. Ať už byl skutečný význam bitvy jakýkoliv, její politický dopad byl obrovský. Jeho prestiž prudce vzrostla a po celé Evropě začal být vnímán jako muž, který dokázal zastavit jednu z nejmocnějších sil své doby. Největší ironie celé události spočívá v tom, že zatímco tehdejší bojovníci pravděpodobně řešili hlavně kořist, přežití a vítězství, budoucí generace z jejich střetu vytvořily téměř civilizační mýtus. Karel tak získal pověst obránce Evropy, kterou mu už nikdo nevzal.

Po tours války rozhodně neskončily

Po Tours však jeho kariéra zdaleka nekončila. Pokračoval ve válkách proti muslimským posádkám v jižní Galii, bojoval proti Sasům, Frísům, Alamanům i Bavorům a až do smrti zůstával především vojákem. Zajímavé je, že na počátku svého vzestupu utrpěl i významnou porážku u Kolína nad Rýnem. Právě po ní však dokázal shromáždit nové síly a v bitvě u Amblève své protivníky překvapivým útokem rozdrtil. Mnozí historici považují tento střet za skutečný zlom jeho života. Od té chvíle zůstal po více než pětadvacet let prakticky neporažen. Vedle válek pokračoval také v budování systému, který vytvořil jeho otec Pipin II. Podmanil si Frísy, rozšířil franský vliv mezi Bavory a Alamany a podporoval misionáře Willibrorda i Bonifáce při christianizaci germánských území. Jeho moc nakonec překročila vše, co bylo s úřadem majordoma spojováno. Po smrti krále Theudericha IV. roku 737 dokonce ani nejmenoval nového merovejského panovníka. Čtyři roky tak vládl bez krále nad sebou a bez jakékoliv snahy předstírat, že skutečná moc leží někde jinde. Přesto si korunu nikdy nenasadil. Možná nechtěl riskovat odpor šlechty, možná věděl, že titul už vlastně nepotřebuje. Když roku 741 zemřel, rozdělil říši mezi své syny Karlomana a Pipina. Právě Pipin Krátký pak dokončil to, co jeho otec připravil. Sesadil posledního merovejského krále a sám se stal panovníkem. Jeho syn Karel Veliký následně vybudoval jednu z nejmocnějších říší středověku a roku 800 byl korunován císařem. Karel Martel tak nikdy nebyl králem, ale bez něj by slavná karolinská dynastie pravděpodobně vůbec nevznikla. Nezanechal po sobě monumentální paláce ani slavné zákoníky. Jeho odkaz byl jiný. Vybudoval armádu, sjednotil moc, položil základy nové dynastie a vytvořil podmínky pro vznik říše, která ovlivnila Evropu na staletí. Muž bez koruny tak nakonec zanechal stopu hlubší než mnozí korunovaní panovníci.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz/ Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/