Rakousko Uhersko proti Arktidě – příběh c. k. lodi Admiral Tegetthoff a objevení Země Františka Josefa
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Admiral Tegetthoff: rakousko-uhersko vyrazilo dobývat arktidu
Rakousko Uhersko si většina z nás představí jako říši úředníků, důstojníků s velikými kníry a nekonečných vojenských přehlídek. Jenže v roce 1872 se monarchie rozhodla vstoupit i do jedné z nejnebezpečnějších her své doby, soutěže o dobývání Arktidy. Na sever tehdy vyplula polární loď Admiral Tegetthoff, pojmenovaná po slavném admirálovi Wilhelmu von Tegetthoffovi. Výpravu vedli Karl Weyprecht a Julius von Payer a jejím cílem bylo najít severovýchodní cestu kolem Ruska. Zkrátka ukázat světu, že i říše sedící hlavně u Dunaje dokáže hrát velkou světovou hru. Loď vyplula z přístavu Bremerhaven v červnu 1872 a během léta pronikla do arktických vod. Jenže sever si s lidskými plány příliš hlavu nelámal. Už koncem srpna sevřel výzkumný parník Admiral Tegetthoff led v Karském moři severně od Nové země. Posádka si tehdy ještě myslela, že jde jen o krátkou komplikaci a že led brzy povolí. Jenže nepovolil. Loď zůstala uvězněná a začala nekontrolovaně driftovat ledovým oceánem. A co bylo nejhorší, tenhle stav netrval dny ani týdny. Admiral Tegetthoff zůstala sevřená ledem téměř dva roky, od srpna 1872 až do května 1874. Skoro jednadvacet měsíců bez možnosti normální plavby, zatímco led loď pomalu unášel dál a dál do neznáma. Z námořní expedice se během několika týdnů stala smrtelně nebezpečná arktická past. A postupně začalo být jasné, že led loď neunáší zpět k civilizaci, ale dál a dál na sever. Každý další den znamenal větší vzdálenost od světa, který námořníci znali. Měsíce plynuly a kolem lodi nebylo nic než led, vítr a tma. V zimě přišla polární noc a slunce výpravě zmizelo na dlouhé týdny úplně. Námořníci žili v promrzlých kajutách, poslouchali děsivé praskání ker a čekali, jestli se trup během noci nerozpadne pod tlakem ledu. V hlubokém tichu se ozývalo dunění, které prý připomínalo kroky nějakého obrovského tvora pod ledem. Vousy námořníkům zamrzaly během několika minut, na stěnách kajut se tvořil led a psychika posádky začínala dostávat zabrat. Uvnitř kajut viselo mokré oblečení, vzduch byl cítit kouřem, potem a petrolejem a každá lopata uhlí znamenala další hodiny tepla navíc. Aby se muži nezbláznili, pořádali improvizovaná divadla, přednášky a cvičení. Důstojníci opatrně rozdávali alkohol, protože věděli, že mezi disciplínou a úplným zhroucením je v Arktidě jen tenká hranice.
Uvězněni V ledu a odříznuti od světa
A nejhorší ze všeho bylo, že byli úplně sami. Žádné rádio tehdy neexistovalo. Žádné nouzové vysílačky, žádné satelity. Ve Vídni ani v Terstu nikdo netušil, jestli loď ještě existuje. Posádka neměla možnost poslat jedinou zprávu ani přivolat pomoc. Pokud by se něco pokazilo, nikdo by je nehledal, protože nikdo nevěděl, kde jsou. V podstatě šlo o něco podobného dnešním kosmickým misím. Malá skupina lidí uvězněná v nepřátelském prostředí tisíce kilometrů od civilizace odkázaná jen sama na sebe. Právě během tohoto bezmocného driftu ale přišel okamžik, který expedici zapsal do dějin. Roku 1873 spatřili členové výpravy dosud neznámou pevninu. Souostroví pojmenovali Země Františka Josefa podle svého císaře. Rakousko Uhersko tak získalo jeden z největších geografických objevů své historie vlastně jen díky tomu, že jeho loď nebyla schopná nikam odplout. Jenže právě tady přichází jedna z největších ironií celé výpravy. Země Františka Josefa monarchii prakticky nic nepřinesla. Žádné bohatství, žádné kolonie ani obchodní cesty. Byla příliš vzdálená, nehostinná a příliš zamrzlá. Přesto měla obrovský symbolický význam. Rakousko Uhersko se tím nečekaně zařadilo mezi námořní mocnosti, které objevovaly poslední bílá místa na mapě světa. Ve Vídni z expedice udělali národní legendu a noviny psaly o hrdinech dobývajících sever podobně nadšeně, jako dnes lidé sledují lety do vesmíru. Výprava navíc přinesla důležitá meteorologická a geografická měření a Karl Weyprecht se později stal jedním z otců moderní polární vědy. Julius von Payer podnikal výpravy na saních a kreslil první mapy neznámé krajiny. Když se později snažil namalovat, co v Arktidě viděl, jeho obrazy připomínaly spíš apokalypsu v ledu než romantické dobrodružství. Na expedici navíc sloužilo několik Čechů včetně strojníka Oty Kříže, který si vedl deník působící dnes skoro jako zápisky člověka uvězněného na jiné planetě. Posádka lovila lední medvědy a tuleně, aby získala čerstvé maso a zabránila kurdějím. Medvědi se navíc občas pohybovali nebezpečně blízko lodi a námořníci nikdy nevěděli, co se vynoří ze tmy.
Loď zůstala V ledu, posádka musela pěšky
Nakonec bylo jasné, že Admiral Tegetthoff už sever nikdy nepustí zpět. Posádka proto loď opustila, vzala vlajku monarchie a vydala se pěšky přes rozlámaný led směrem k otevřenému moři. Muži, kteří ještě před pár měsíci pochodovali v naleštěných uniformách přístavy monarchie, teď tahali těžké saně mezi ledovými trhlinami na konci světa. Za nimi zůstala loď uvězněná v tichu jako zamrzlý přízrak Rakouska Uherska. Po týdnech utrpení se zbytku mužů podařilo dostat k moři, kde je zachránili ruští lovci velryb. Samotná Admiral Tegetthoff zmizela někde v arktické pustině a už ji nikdy nikdo nespatřil. Možná její trosky dodnes leží pod ledem jako zamrzlá časová kapsle devatenáctého století. Admiral Tegetthoff nezničila bitva ani bouře. Prostě ji pomalu pohltil sever. A možná právě proto působí její příběh dodnes tak děsivě. Když se výprava po letech vrátila do Evropy, část veřejnosti už dávno věřila, že všichni zahynuli. Návrat zarostlých, vyhublých a omrzlých mužů proto působil skoro jako návrat lidí z jiného světa. Rakousko Uhersko možná neumělo vyřešit vlastní byrokracii, ale na pár let dokázalo dobýt samotný konec světa.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
