Oscar Wilde – spisovatel, kterého zničila vlastní sláva

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Oscar Wilde: sláva, která se změnila V past

Oscar Wilde nezničila sama viktoriánská Anglie. Do propasti osobního pádu až na samotné dno ho poslala hlavně vlastní sláva, ego a přesvědčení, že je nedotknutelný. Londýn mu tleskal, aristokracie ho zvala do salonů a noviny z něj udělaly celebritu své doby. Wilde postupně uvěřil, že pro něj běžná pravidla neplatí. A právě v tom udělal osudovou chybu. Když se seznámil s lordem Alfredem Douglasem, mladým aristokratem přezdívaným „Bosie“, vznikl mezi nimi bouřlivý vztah plný vášně, obdivu, hádek i veřejných skandálů. Douglas byl krásný, rozmazlený, impulzivní a miloval luxus stejně jako Wilde. Společně se pohybovali v prostředí londýnských hotelů, soukromých klubů a tajných večírků, kde Wilde navazoval vztahy s mladými muži z nižších vrstev společnosti. Ve viktoriánské Anglii přitom homosexualita nebyla jen společenský problém. Byla trestným činem a zároveň symbolem veřejné morální zkaženosti. Britská společnost kolem ní fungovala téměř pokrytecky. Dokud vše zůstávalo diskrétní, aristokracie často přivírala oči. Jakmile se ale objevil veřejný skandál, následoval tvrdý pád. A ještě děsivější byla samotná historie britských zákonů. Homosexualita, přesněji „sodomie“, byla v Británii dlouhou dobu teoreticky trestána smrtí. Podle starého zákona Buggery Act z roku 1533, přijatého za vlády Jindřicha VIII., mohl být muž usvědčený ze sodomie popraven oběšením. Trest smrti za tento čin formálně existoval až do roku 1861. V praxi už sice v 19. století popravy za homosexualitu nebyly běžné a poslední známé popravy za sodomii v Anglii proběhly roku 1835, jenže místo šibenice nastoupily dlouhé tresty vězení, nucené práce nebo deportace. A pak přišla ironie viktoriánské morálky. Roku 1885 schválila Británie Labouchereovu novelu, která situaci pro homosexuální muže paradoxně ještě zhoršila, protože bylo mnohem snazší někoho odsoudit. Už nebylo nutné dokazovat samotný pohlavní akt. Stačilo prokázat „hrubou nemravnost“ mezi muži. Jinými slovy, impérium, které ovládalo polovinu světa, začalo ještě pečlivěji kontrolovat, kdo s kým tráví noc v londýnském hotelu. A právě podle tohoto zákona byl později odsouzen i Oscar Wilde. V té době nešlo jen o možnost vězení. Člověk riskoval společenskou smrt, zničení kariéry, veřejnou ostudu i vymazání ze společnosti. A právě tehdy vstoupil do hry markýz z Queensberry, otec Alfreda Douglase. Wildea doslova nenáviděl a vztah svého syna se slavným spisovatelem považoval za ostudu aristokratické rodiny.

Osobní válka s markýzem queensberry

Situace postupně přerostla v osobní válku. Markýz Wildea veřejně urážel, vyhrožoval mu a snažil se jejich vztah zničit. Vyvrcholení přišlo ve chvíli, kdy nechal v londýnském klubu Albemarle doručit vizitku, na které Wildea označil za sodomitu. Ve viktoriánské Anglii to nebyla jen urážka. Bylo to obvinění, které mohlo člověka společensky i právně zlikvidovat. Wilde se tehdy mohl stáhnout, odjet do zahraničí nebo celý skandál umlčet. Přátelé ho před katastrofou varovali. Jenže jeho ego chtělo vítězství. Rozhodl se podat žalobu za pomluvu a věřil, že protivníka zničí stejně snadno, jako ničil soupeře svými bonmoty v londýnských salonech. Jenže soudní síň nebyla divadelní premiéra a britská společnost milovala pád slavných lidí skoro stejně jako jejich vzestup. Viktoriánská Anglie totiž fungovala zvláštním způsobem. Přes den moralizovala o ctnosti a večer hladově čekala na další skandál, který by mohla veřejně odsoudit a soukromě si ho užívat. Dne 25. května 1895 odsoudil londýnský soud Oscara Wildea ke dvěma letům nucených prací za „hrubou nemravnost“, tedy za homosexuální vztahy mezi muži. A ironie? Wilde si do velké míry vykopal vlastní hrob sám. Z procesu o pomluvu se během chvíle stal proces proti samotnému Wildeovi. Protistrana vytáhla svědky, seznamy schůzek i jména jeho milenců a muž, který byl ještě nedávno hvězdou londýnských salonů, se proměnil v ideální oběť veřejného pohoršení.

Z vrcholu londýnské společnosti k soudu

Přitom šlo o jednoho z nejslavnějších spisovatelů své doby. Měl za sebou Obraz Doriana Graye, slavné hry Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel nebo Lady Windermerová má vějíř. Psal pohádky, eseje i ostré společenské komedie a publikum ho doslova hltalo. Jenže stejný dav, který ho obdivoval, se od něj během několika týdnů odvrátil. Divadla stáhla jeho hry, nakladatelé se ho báli a z geniální celebrity se stal symbol veřejné hanby. Ve vězení Pentonville, Wandsworth a nakonec Reading pak Wilde místo luxusních večírků drtil kameny, párál stará lana a celé hodiny chodil v kruhu při nucených pracích. První rok nesměl ani číst, ani psát. Pro člověka, který žil slovem a vlastním intelektem, to byla téměř psychická poprava. Když mu roku 1897 konečně dovolili znovu psát, vzniklo jeho nejslavnější vězeňské dílo De Profundis. Dlouhá zpověď adresovaná Alfredu Douglasovi už nebyla plná jízlivého humoru a aristokratického sebevědomí. Psal ji zlomený člověk, který pochopil cenu vlastní ješitnosti i brutalitu společnosti kolem sebe. Po propuštění okamžitě opustil Anglii a odešel do Francie, kde napsal Baladu o žaláři v Readingu inspirovanou popravou spoluvězně. Vyšla pod označením „C.3.3.“ podle čísla jeho cely a stala se posledním velkým dílem, které za života publikoval. Oscar Wilde zemřel v Paříži roku 1900 v chudobě, v exilu a prakticky zapomenutý. Muž, kterému kdysi tleskal Londýn, skončil osamělý v levném hotelovém pokoji. A možná právě proto jeho příběh dodnes působí tak silně. Není to jen příběh spisovatele. Je to připomínka toho, jak rychle se dokáže civilizovaná společnost proměnit v dav, který nejdřív obdivuje a potom s chutí sleduje pád svého vlastního idolu.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/