GALLIPOLI – půl milionu mrtvých a imperiální katastrofa

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Gallipoli: plán, který vypadal skvěle jen na papíře

Když se v roce 1915 spojenci rozhodli zaútočit na Dardanely, vypadalo to na papíře jednoduše. Průlom přes úžinu, obsazení Konstantinopole, vyřazení Osmanské říše z války a otevření námořní cesty k carskému Rusku. Britové i Francouzi věřili, že osmanská armáda dlouho nevydrží a několik tvrdých úderů ji zlomí. Londýn tehdy stále přemýšlel v logice starého impéria. Když má Britské impérium největší loďstvo světa, přece stačí připlout, vystřelit pár salv a protivník se rozpadne slušně, organizovaně a ideálně ještě poděkuje za civilizační lekci. Jenže Osmanská říše měla nepříjemný zvyk neumírat podle britských plánů. Katastrofa přitom začala ještě před samotným vyloděním. Dne 18. března 1915 se spojenci pokusili prorazit Dardanely čistě námořní silou. Britské a francouzské bitevní lodě vpluly do úžiny s představou, že osmanské pevnosti umlčí během několika hodin. Jenže Osmané měli minová pole, dobře zamaskované baterie a velmi neslušný zvyk střílet zpátky. Během několika hodin šly ke dnu bitevní lodě HMS Irresistible, HMS Ocean a francouzská Bouvet. Velkolepý průlom se změnil v drahou lekci o tom, že ani největší flotila světa není nesmrtelná. Britové dlouhé roky označovali Osmanskou říši za nemocného muže Evropy. Gallipoli jim ukázalo, že i nemocný muž může držet kulomet a velmi přesně mířit. A navíc nebyl sám. V pozadí celé obrany stálo císařské Německo, které osmanskou armádu modernizovalo, cvičilo a organizovalo už před válkou. Německý generál Liman von Sanders se podílel na obraně Dardanel a němečtí poradci pomáhali s výcvikem, logistikou i plánováním. Osmané měli vojáky a odhodlání. Němci dodávali zkušenosti moderní evropské armády. Gallipoli tak nebylo jen střetem Britského impéria s Osmany, ale i nepřímým soubojem britské a německé vojenské školy.

Vylodění, které se změnilo V krvavou past

První hodiny vylodění byly absolutním chaosem. Část jednotek ANZAC přistála na špatných místech, vojáci lezli po strmých svazích bez orientace a dostávali se pod palbu z výšin, které Osmané kontrolovali. Místo rychlého postupu přišla jatka. Někteří vojáci umírali ještě dřív, než se vůbec dostali z lodí. Důstojníci ztráceli přehled, rozkazy se míchaly a celé útoky se často měnily v zoufalé pokusy přežít dalších pár minut. Situaci zhoršovala i katastrofální logistika. Spojenečtí velitelé měli často k dispozici zastaralé mapy připomínající spíš turistické brožury než vojenské podklady. Kritický byl nedostatek pitné vody a zásobování se rychle měnilo v noční můru. Krajina Gallipoli se proměnila v peklo zákopové války. Vedro, mouchy, úplavice, rozkládající se mrtvá těla mezi liniemi a neustálé ostřelování. V některých úsecích leželi mrtví tak blízko zákopů, že se zápach stal součástí každého dne. Moderní impéria tehdy zjistila velmi nepříjemnou věc. Technická převaha ještě neznamená vítězství, pokud protivník odmítá spolupracovat na vlastní porážce. Nejvýraznější postavou celé obrany se stal Mustafa Kemal, pozdější Atatürk a zakladatel moderního Turecka. Právě zde si vybudoval pověst velitele, který dokáže udržet vojáky i v beznadějné situaci. Jeho slavný rozkaz vstoupil do dějin. „Nepřikazuji vám bojovat. Přikazuji vám zemřít.“ Zní to děsivě. Jenže Gallipoli nebylo místo, kde se rozdával optimismus. Bylo to místo, kde se celé generace měnily v seznamy padlých.

Churchill, mustafa kemal a dědictví gallipoli

Velkou roli v celé katastrofě hrál Winston Churchill, tehdy první lord admirality a jeden z hlavních zastánců operace. Věřil, že průlom Dardanelami bude rychlý a levný způsob, jak změnit průběh války. Místo geniálního strategického tahu ale přišla katastrofa, která těžce poškodila jeho kariéru. Gallipoli se stalo symbolem nebezpečné kombinace přehnaného sebevědomí, špatného plánování a podcenění protivníka. Britské impérium tehdy zjistilo, že válka už dávno není romantická hra admirálů a generálů v naleštěných uniformách. Měsíce bojů nepřinesly téměř žádný strategický výsledek, jen stále rostoucí seznam mrtvých a raněných. Celkové ztráty na obou stranách dosáhly přibližně půl milionu mužů. Britské impérium ztratilo přes 200 tisíc mužů, Osmané přibližně čtvrt milionu a samotné jednotky ANZAC přišly o desítky tisíc vojáků. Pro Austrálii a Nový Zéland šlo o šok, který zasáhl téměř každou rodinu. Nakonec nezbylo než vydat rozkaz k ústupu. Ironií celé kampaně je, že právě evakuace patřila k nejlépe provedeným částem celé operace. Jinými slovy jediná část plánu, která fungovala opravdu dobře, byl útěk. Gallipoli se tak stalo zvláštním triumfem neúspěchu. Spojenci nedobyli Konstantinopol, nerozložili Osmanskou říši a nezlomili frontu. Zato pomohli vytvořit turecký národní mýtus, poškodili Churchillovu kariéru a dali Austrálii s Novým Zélandem vlastní válečnou legendu. Neúspěch navíc ovlivnil i geopolitiku války. Bulharsko po spojeneckém selhání získalo pocit, že Centrální mocnosti mají navrch, a přidalo se na jejich stranu. Rusko zůstalo dál izolované bez bezpečné námořní cesty přes Dardanely a tlak na carský režim se ještě zvýšil. Gallipoli tak nebylo jen krvavou bitvou první světové války. Bylo místem, kde se rodily nové státy, nové legendy a kde se definitivně ukázalo, že staré impérium už nedokáže válčit tak snadno jako v předchozím století. A také místem, kde několik mocností světa zjistilo velmi drahou pravdu. Někdy je mnohem jednodušší válku začít než ji důstojně ukončit.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/