Stalinův Kult osobnosti
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Stalinův Kult osobnosti: propaganda bez brzd
Kult osobnosti Stalina patřil mezi nejextrémnější propagandistické projekty dvacátého století. V Sovětském svazu jste jednu dobu mohli narazit na Stalina prakticky všude. V novinách, na obřích transparentech, ve školách i ve fabrikách. A když už člověk utekl z povinného průvodu domů, čekal na něj soudruh Stalin klidně ještě ve vitríně vedle cukřenky a svátečního servisu. Přesně tak fungoval kult osobnosti, protože nestačilo vůdce poslouchat. Muselo se ho mít neustále před očima, skoro jako domácího boha každé socialistické domácnosti. Porcelánová figurka z leningradské porcelánky LFZ je toho skoro groteskně dokonalým symbolem. Sovětská propaganda totiž vyráběla Stalina stejně intenzivně jako traktory, tanky a prvomájové transparenty. Chybělo už snad jen, aby se objevil na vánočních ozdobách nebo na obalu od margarínu. I když tam možná byl také.
Umění ve službách vůdce
Slavní sovětští umělci Galina Stolbová a Vladimír Bogatyrev vytvořili ještě před válkou kompozici s nádherným propagandistickým názvem „Díky soudruhu Stalinovi za šťastné dětství“. Samotný název zní, jako kdyby ho vymýšlel stranický úředník po třetím panáku vodky a páté schůzi agitprop oddělení. Stalin zde nestojí jako muž odpovědný za čistky, popravy a gulagy. Ani náhodou. Tady se jeví skoro jako hodný dědeček, který právě dětem rozdal karamelky a naučil je jezdit na kole. Děti mu za to nosí květiny, tváří se blaženě a celý výjev připomíná socialistickou verzi pohádky, jen s drobným detailem, že hlavní postavou je člověk, ze kterého se třásla půlka Eurasie i s Oceánií. Ve stejné době, kdy propaganda vyprávěla příběh o „šťastném dětství“, statisíce rodin končily v gulazích, přicházely o majetek nebo mizely během čistek. O to absurdněji celá porcelánová idylka dnes působí. Když pak přišla válka, tenhle šílený porcelán šel na chvíli stranou, protože Sovětský svaz měl trochu jiné starosti než vyrábět usměvavého Stalina s pionýry. Jenže po válce bylo potřeba znovu naleštit vůdcovu svatozář. Blížily se Stalinovy sedmdesátiny a propaganda jela na plné obrátky. Figurku proto vytáhli ze skladu, oprášili ji a lehce upravili. A právě tady začíná ta krásně absurdní sovětská psychologie.
Když z obrazu mizeli nepohodlní lidé
Původně kolem Stalina stály tři děti. Dva chlapci a jedna dívka. Jenže během války zemřel Stalinův syn Jakov v německém zajetí. A tak najednou jeden porcelánový chlapec zmizel. Prostě se vypařil, jako mnoho jiných lidí v Sovětském svazu. Oficiálně šlo samozřejmě o „uměleckou úpravu kompozice“. V překladu do normální řeči asi něco jako: „Soudruzi, radši jedno dítě pryč, než aby někdo začal moc přemýšlet.“ A přesně tohle byl Sovětský svaz v kostce. Lidé nemizeli jen z ulic a pracovních táborů. Mizeli i z fotografií, obrazů, knih a nakonec i z porcelánu. Když režim potřeboval upravit realitu, prostě ji upravil nebo vygumoval. Proměnil se i samotný Stalin. Z původního jednoduchého vojenského kabátu přešel rovnou do uniformy generalissima. Protože když už budovat kult osobnosti, tak bez skromnosti. Už nestačilo být jen vůdcem. Musel vypadat jako hrdina, který osobně vyhrál válku, postavil přehrady, zachránil úrodu a ještě večer stihl pohladit pionýra po hlavě. Sovětská propaganda neprodávala politika. Prodávala mýtus. A mýtus musí vypadat dokonale i na porcelánu. Figurky se vyráběly v kolorované i nebarvené verzi a dnes patří mezi sběratelské rarity. Některé kusy skončily v muzeích, jiné v soukromých sbírkách. Je skoro ironické, že předměty vytvořené jako propaganda dnes lidé obdivují hlavně jako připomínku absurdity celé éry.
Figurky, výstavy a export kultu
Výsledné figurky pak cestovaly po výstavách od Sovětského svazu až po západní Evropu. I tam se vozil porcelánový Stalin s dětmi jako ukázka „šťastné socialistické budoucnosti“. Je snadné si představit návštěvníky výstavy v Belgii nebo Itálii, jak stojí před figurkou a říkají si, že „strýček Joe“ zase zachraňuje svět. Právě tak totiž Stalinovi během války přezdívala část západního tisku. Jenže právě v tom byl kult osobnosti geniální i děsivý zároveň. Dokázal z diktátora s rukama od krve udělat laskavého ochránce dětí. A čím větší byla realita za oponou, tím sladší musel být obraz na veřejnosti. Po válce se navíc celý tenhle cirkus začal exportovat do sovětských satelitů. Československo, Polsko, Maďarsko nebo NDR dostaly vlastní „malé Staliny“. Gottwald, Rákosi nebo Ulbricht začali budovat své vlastní kulty osobnosti podle moskevského manuálu. Jenže zatímco Stalin byl prezentován jako slunce socialismu, tito lokální vůdci působili spíš jako jeho oblastní franšíza. V Československu se Gottwald stylizoval do role dělnického prezidenta a zachránce národa. A propaganda jela naplno i tady. Stalinovy portréty visely ve školách, úřadech i továrnách. Ulice dostávaly nová jména a ze Zlína se stal Gottwaldov. Celý systém působil dojmem, že bez portrétu vůdce snad ani nešlo otevřít školní sešit.
Stalin na letné: vrchol československého kultu
Vrcholem celé absurdity byl obří Stalinův pomník na pražské Letné. Největší skupinové sousoší Stalina v Evropě. Lidé mu ironicky říkali „fronta na maso“. Monument měl ukázat sílu režimu a věčnost socialismu. Jenže pár let po dokončení ho režim sám odstřelil dynamitem. Včera téměř polobůh. Dnes hromada suti. Asi neexistuje lepší symbol toho, jak rychle se umí diktatury přetvařovat. A právě na porcelánu, plakátech a podobných bizarních drobnostech je nejlépe vidět, jak ten systém fungoval. Kult osobnosti nebyl jen politika. Byl to každodenní psychologický nátlak. Vůdce měl být všude. Ve škole. V práci. V rádiu. Na obrazech. A nakonec i doma mezi hrníčky. Protože režim dobře věděl jednu věc. Člověk si možná zvykne na strach. Ale když každý den vidí usměvavého vůdce s dětmi, začne mu ten obraz časem připadat normální. A právě tehdy propaganda vítězí nejvíc. A možná právě proto dnes porcelánový Stalin nepůsobí děsivě jen kvůli tomu, koho představuje. Ale hlavně kvůli tomu, jak moc se režim snažil, aby ho lidé nejen poslouchali, ale dokonce milovali.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
