Michail Alexandrovič Romanov II. – poslední car i první obět
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Michail II.: car na jediný den
Jsou lidé, kteří zdědí fungující firmu, vilu po dědečkovi nebo dobře rozjetý podnik. A pak existují takoví jako byl Michail Alexandrovič Romanov, který v březnu 1917 zdědil Ruské impérium ve chvíli, kdy se celé rozpadalo rychlostí mokrého papíru v dešti. Michail II. Romanov vstoupil do dějin jako muž, který vládl Rusku jen krátce. Jiní Romanovci milovali dvorské ceremonie, Michail byl odlišný. Měl mnohem raději automobily, fotografování a moderní techniku. Patřil mezi první majitele RollsRoyce v Rusku a mnohem přirozeněji působil za volantem než na trůnu. Jenže historie má smysl pro velmi černý humor. Jeho starší bratr car Mikuláš II. pod nátlakem situace abdikoval, armáda kolabovala, lidé stáli fronty na chleba, bolševická revoluce nabírala sílu a celá ruská monarchie připomínala obrovský palác postavený na shnilých trámech. A právě v této situaci přistála koruna na hlavě člověka, který o ni vlastně vůbec nestál. Michail se formálně stal carem Michailem II., jenže situace za okny paláce byla tak katastrofální, že i sebevražedný optimista by v Petrohradu začal studovat jízdní řády někam daleko. Vojáci přestávali poslouchat důstojníky, ulice zaplavovaly demonstrace a politici působili dojmem, že se snaží hasit požár pomocí konvice na čaj.
Voják, který nebyl připravený na trůn
Přitom Michail nebyl žádný zbabělec schovaný v paláci. Za první světové války velel slavné Divoké divizi složené z kavkazských jezdců, kteří byli považováni za jedny z nejtvrdších bojovníků celé carské armády. Tito muži ho téměř uctívali, zatímco velká část ostatní armády už dávno ztrácela disciplínu i víru v monarchii. O to absurdněji působilo, že muž respektovaný mezi kavkazskými jezdci seděl najednou v Petrohradu a sledoval, jak se mu pod rukama rozpadá celé impérium. Michail velmi rychle pochopil jednu věc. Že převzít trůn v roce 1917 znamená stát se kapitánem Titanicu ve chvíli, kdy orchestr hraje svou poslední skladbu. Navíc do celé situace vstupovala i jeho manželka Natalja Brasova. Žena, kterou miloval, ale kterou dvůr nikdy nepřijal. Byla neurozená, dvakrát rozvedená a jejich vztah vyvolal na carském dvoře skandál. Mikuláš II. ho kvůli tomu dokonce zbavil funkcí a poslal do zahraničí. Když tedy Michail dostal nabídku stát se carem, nešlo jen o politiku. Věděl, že jako panovník by pravděpodobně musel obětovat jedinou věc, která mu ještě dávala smysl. Svůj vlastní život. Osudové rozhodnutí navíc neprobíhalo v žádném zlatém sále paláce, ale v nenápadném bytě na Millionné ulici číslo 12. Politici tam pobíhali sem a tam, hádali se a snažili se zachránit monarchii, která se už rozpadala přímo před očima. Pavel Miljukov ho téměř prosil, aby korunu přijal a zachránil Rusko, zatímco Alexandr Kerenskij mu prakticky naznačil, že pokud to udělá, nikdo mu nezaručí život. Michail se pak na nějakou dobu zavřel do vedlejší místnosti úplně sám. Venku zuřila revoluce a v tichu malého pokoje seděl muž, který rozhodoval o osudu jedné z největších říší světa.
Korunu přijme, jen když rozhodne LID
Nakonec po jednom dni oznámil, že korunu přijme jen tehdy, pokud to schválí lid. Což byla mimořádně elegantní cesta, jak říct: „Tohle si opravdu nechte.“ Tím skončila vláda Romanovců po více než třech stoletích. Impérium, které kdysi děsilo Evropu svou velikostí a mocí, se rozpadlo během několika dnů chaosu, zmatku a unavených rozhodnutí. Michail II. se tak stal pravděpodobně nejkratší epizodou v dějinách monarchií. Někteří lidé nestihnou za jeden den ani pořádné zaškolení v nové práci. Michail za tu dobu stihl přijmout a zároveň odmítnout celé Rusko. Ani útěk od koruny mu ale nepomohl. Po bolševickém převratu byl zatčen a v červnu 1918 zavražděn v lese poblíž Permu. Stal se vůbec prvním Romanovcem, kterého bolševici zabili, ještě dříve než Mikuláše II. a celou carskou rodinu v Jekatěrinburgu. Ironie dějin tak byla téměř dokonalá. Muž, který fakticky ukončil monarchii svým podpisem, se stal první obětí režimu, který ji nahradil. Jeho tělo se navíc nikdy nenašlo, takže kolem jeho smrti dlouho vznikaly různé legendy a dohady. A historie si ho dnes pamatuje hlavně jako člověka, který se na okamžik stal carem největší země světa a téměř okamžitě pochopil, že to není výhra, ale účet za katastrofu.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
8 přečtení
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
