„Pecunia non olet – peníze nesmrdí“ Příběh nejpodivnější daně Říma
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Pecunia non olet: daň, která římu voněla penězi
Peníze možná nesmrdí, ale Římané dokázali vydělávat i na tom, co ostatní raději ani nechtěli cítit. Slavný výrok „Pecunia non olet“ tedy „peníze nesmrdí“ pronesl císař Vespasianus v prvním století našeho letopočtu poté, co zavedl daň z veřejných toalet. Jeho syn Titus mu později vyčítal, že podobný způsob výdělku je pro vládce říše nedůstojný. Vespasianus mu tehdy přiložil k nosu mince vybrané z této daně a zeptal se, zda cítí zápach. Když Titus odpověděl, že ne, vznikla věta, která přežila dvě tisíciletí. A nešlo jen o obyčejnou daň z lidské potřeby. Římané totiž sbírali i moč, která měla díky obsahu amoniaku překvapivě vysokou hodnotu. Používala se při praní oděvů, bělení látek i zpracování kůže. Veřejné toalety tak byly zároveň zvláštním ekonomickým zdrojem impéria. V některých částech měst stály přímo nádoby určené ke sběru moči a pracovníci ji následně prodávali řemeslníkům. Prádelny známé jako fullonicae používaly moč k čištění textilií a otroci často šlapali po látkách bosýma nohama v nádržích plných vody a amoniaku. To, co dnes zní absurdně, bylo tehdy součástí běžné ekonomiky velkoměsta.
Veřejné toalety byly součástí římského byznysu
Římské veřejné toalety byly všechno možné, jen ne místo klidu a soukromí. Nebyly zde žádné kabinky, žádné oddělené kouty ani tiché rozpaky. Muži seděli vedle sebe na kamenných lavicích s otvory, diskutovali o politice, obchodech, armádě i drbech a přitom vykonávali potřebu. Pro Římany to nebylo nic ponižujícího. Tělo nebylo tabu a záchod nebyl intimní místností, ale běžnou součástí veřejného života. Latríny stály téměř všude. Ve městech, lázních, kasárnách i pod samotným Koloseem. Zatímco nahoře burácely davy a gladiátoři bojovali o život, dole fungoval přesně organizovaný podzemní systém stok, vody a odpadu. Pod arénou existoval celý skrytý svět plný klecí se šelmami, výtahů, otroků, kanálů a technických chodeb. Koloseum nebylo jen symbolem zábavy a smrti, ale obrovským provozním strojem, který musel fungovat bez jediné pauzy. Ženy využívaly veřejné latríny méně často, protože římská společnost měla pro ženskou cudnost jiná pravidla než pro mužskou bezostyšnost. Častěji používaly oddělené toalety v lázních nebo nočníky doma, které následně vynášeli otroci. Celý systém přitom nebyl žádnou primitivní improvizací. Pod sedátky proudila voda odvádějící odpad do kanalizace a před nohama vedl další žlab s čistou vodou. V něm ležela houba na tyči, společná pro všechny, která nahrazovala toaletní papír. Dnes to působí jako hygienický horor, tehdy však šlo o vysoký standard. Hygiena byla kolektivní stejně jako samotné sezení na záchodě.
Celý Řím navíc spojovala slavná kanalizace Cloaca Maxima, jeden z největších technických projektů starověku, jehož části existují dodnes. Některé hygienické prvky antického Říma byly dokonce pokročilejší než v evropských městech o tisíc let později. Atmosféra těchto míst měla k romantické představě antiky hodně daleko. Voda neustále šuměla, vzduch byl plný zápachu, ozvěny hlasů a směsi parfémů, potu a odpadu. Ve stokách se objevovali potkani a jedovaté plyny a někteří Římané dokonce věřili, že latríny obývají zlí duchové a bytosti podsvětí. Na zdech se proto objevovaly ochranné symboly a nápisy proti neštěstí. Dnes archeologické pozůstatky těchto míst vypadají klidně a téměř poeticky. Ve skutečnosti šlo o hlučné, přeplněné a silně páchnoucí prostory, kde se římské impérium ukazovalo bez mramorové vznešenosti a bez iluzí. A i gladiátor, než vstoupil do arény vstříc slávě nebo smrti, si nejspíš nejdřív sedl vedle ostatních a udělal úplně to samé co každý jiný Říman. Římské latríny navíc ukazují jednu zvláštní věc o celé antické civilizaci. Řím dokázal být zároveň neuvěřitelně pokročilý i brutálně praktický. Stavěl akvadukty, silnice a monumentální chrámy, ale zároveň bez jakéhokoli studu proměnil lidský odpad v další zdroj peněz. A možná právě proto přežil tak dlouho. Protože Římané dokázali využít úplně všechno. Dokonce i to, před čím ostatní raději ucukli nosem.
8 přečtení
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
