Britský kuchyňský pes co byl po výnálezu páry na odpis
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Kuchyňský pes: živý motor u rozpáleného krbu
Kuchyňský pes nebyl domácí mazlíček ani společník aristokratů. Byl to živý motor ukrytý vedle rozpáleného krbu. Na britských ostrovech dávno před průmyslovou revolucí existovala zvláštní psí rasa vyšlechtěná výhradně pro jedinou práci. Otáčet rožně s masem. V době, kdy ještě neexistovaly elektromotory ani moderní kuchyňská technika, musel někdo zajistit, aby se pečeně nad ohněm otáčela rovnoměrně. A tím někým byl právě turnspit dog, někdy označovaný jako kitchen dog. Latinsky Vernepator. Jejich život vypadal jednoduše a krutě zároveň. Vedle krbu stálo velké dřevěné kolo podobné obřímu kolu pro křečka. Bylo propojené s mechanismem rožně a jakmile se pes rozběhl, maso nad ohněm se začalo otáčet. Když kuchař zatopil, pes nastoupil do práce. Běžel hodinu, dvě, někdy téměř celý den. A když zpomalil, často přišel křik, bič nebo pohrůžka žhavým uhlíkem. V mnoha kuchyních drželi dva psy ne z lítosti, ale proto, aby se mohli střídat a pečeně se nikdy nepřestala otáčet. Kuchyně tehdejších hostinců a šlechtických sídel byly hlučné, zakouřené a nesnesitelně horké. A právě v tomhle světě trávili turnspit psi celý svůj život.
Pes jako součást kuchyňského stroje
Tihle psi nebyli chováni pro krásu ani pro mazlení. Nikdo neřešil elegantní srst nebo ušlechtilý vzhled. Důležité byly krátké nohy, dlouhé tělo a hlavně výdrž. Potřebovali zvládnout nekonečný běh v uzavřeném kole vedle ohně. Byli považováni spíš za součást kuchyňského vybavení než za živá zvířata. Stejně důležití jako rožeň, kotlík nebo sekáček na maso. Spali poblíž krbu, jedli zbytky a jejich existence měla jediný smysl. Pracovat. Existují dokonce zmínky, že si tito psi vytvořili zvláštní vztah ke kuchyňskému prostředí. Údajně poznali podle přípravy jídla nebo zvuku mechanismu, že se blíží práce, a někteří se prý snažili schovávat nebo utíkat. V kostelech na Britských ostrovech se někdy používali jako „ohřívače nohou“ během dlouhých kázání, protože byli malí a dobře snášeli teplo. Přesto jejich skutečný život zůstával tvrdý a monotónní. Zajímavé je, že někteří historici považují turnspit psy za jednu z prvních forem „živého stroje“ v evropských domácnostech. Ve světě před parními motory a elektřinou totiž lidé využívali zvířata nejen k tahu nebo jízdě, ale i přímo jako zdroj mechanické energie. Pes běžící v kole byl vlastně biologický motor pohánějící kuchyňský mechanismus. A právě tahle představa dnes působí téměř surrealisticky. Zvíře nebylo vnímáno jako společník, ale jako součást technologie.
Technika přišla a celé plemeno zmizelo
Na začátku devatenáctého století se ale objevil problém, který nakonec znamenal jejich konec. Technika. Mechanické rožně poháněné závažím, pružinami nebo hodinovým mechanismem pracovaly levněji, spolehlivěji a neunavily se. Pes, který existoval jen proto, aby běhal dokola, najednou ztratil smysl. A protože turnspit nebyl módní, krásný ani vhodný jako společenské plemeno, nikdo neměl důvod ho dál chovat. Turnspit pes tak nezmizel kvůli válce nebo epidemii. Zmizel proto, že se stal zbytečným. Během několika desetiletí prakticky vymřel a po jeho existenci zůstaly jen staré rytiny, obrazy, kuchyňské zápisy a několik vycpaných exemplářů v muzeích. Neexistují žádní šampioni, slavné rodokmeny ani moderní chovatelské stanice. Plemeno, které po staletí pomáhalo krmit celé domácnosti, zmizelo téměř beze stopy. Jeden z nejpodivnějších pracovních psů historie se stal obětí pokroku, který kdysi pomáhal pohánět vlastním během. A možná právě proto dnes působí turnspit dog tak zvláštně melancholicky. Celá jeho existence byla postavená na jediné činnosti. Běhat v kruhu, dokud lidé nedojedí večeři. Jakmile se objevil lepší mechanismus, zmizel i on. Bez pomníků, bez velkých příběhů a bez skutečné vzpomínky. Jen jako zapomenutý detail starého světa, ve kterém i pes mohl skončit jako součást kuchyňského stroje.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
8 přečtení
Související články
TradiceDovolená? Ještě před 200 lety by se vám vysmáli do očí. Příběh evropského vynálezu, bez kterého si dnes neumíme představit léto
České zeměMuži ji zbožňovali a po válce z ní udělali kolaborantku. Pravda o Adině Mandlové je ale mnohem pikantnější, než si většina lidí myslí.
České zeměZámek Jezeří, který přežil vlastní krajinu a co se dnes místo na jezera dívá do severočeské uhelné pánve
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
