Otto von Habsburg
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
(1912–2011)
Habsburkové – část 30
Otto von Habsburg: dědic trůnu bez monarchie
Otto von Habsburg se narodil do světa, který měl krátce nato zmizet z mapy Evropy, a byl úplně posledním korunním princem habsburské monarchie. Narodil se roku 1912 do doby, která ještě věřila na trůny, dvory a staré pořádky. Když přišel na svět, Rakousko Uhersko stále existovalo jako obrovský mnohonárodnostní celek sahající od Alp až po Balkán. Ve vídeňských sálech ještě zněly valčíky, uniformy se leskly zlatem a František Josef I. stále působil dojmem člověka, který přežije i samotné století. Otto vyrůstal v prostředí ceremonií, katolické tradice a dynastické disciplíny. Od dětství byl vychováván jako budoucí císař. Učili ho jazyky národů monarchie, historii rodu i vědomí povinnosti vůči říši. Jenže dějiny už tehdy připravovaly něco úplně jiného. Bylo mu šest let, když se Rakousko Uhersko po první světové válce rozpadlo jako příliš napjatá mapa Evropy. Říše zmizela, koruny padly a starý svět se během několika měsíců proměnil v republiku, chaos a hospodářský rozvrat. Z dítěte, které mělo jednou vládnout mnoha národům, se stal symbol minulosti. A symboly jsou krásné, dokud nemusí řešit realitu. Jeho otec Karel I. se ještě pokoušel monarchii zachránit. Po neúspěšných pokusech o návrat na uherský trůn skončila rodina v exilu na ostrově Madeira. Tam Karel roku 1922 zemřel vyčerpaný nemocí a chudobou. Ottovi tehdy bylo deset let. Právě v té chvíli se z něj pro legitimisty stal právoplatný dědic habsburského trůnu. Chlapec, který ještě před pár lety vyrůstal mezi ceremoniemi dvora, teď sledoval smrt svého otce v téměř provizorních podmínkách. Tento kontrast ho poznamenal na celý život. Karel I. byl později katolickou církví blahořečen a Otto na něj celý život vzpomínal téměř jako na morální vzor panovníka, který prohrál politicky, ale ne lidsky. Nové Rakousko ovšem Habsburky nechtělo. Republika přijala takzvaný Habsburský zákon, který rod zbavil majetku a zakázal jeho členům vstup do země, pokud se nevzdají dynastických nároků. Ironie dějin byla téměř dokonalá. Dynastie, která po staletí vládla pomocí dekretů, pragmatických sankcí a listin, nyní potřebovala další listinu, aby její dědic vůbec směl domů.
Návrat domů měl jednu podmínku
Otto dlouho odmítal podepsat. Nešlo jen o politiku, ale o otázku identity. Nakonec však pochopil, že dvacáté století se neřídí heraldikou. Roku 1961 se formálně vzdal nároků na trůn a mohl se vrátit do Rakouska. Pro část monarchistů to byla zrada, pro jiné důkaz realismu. Otto tím symbolicky uznal, že habsburská budoucnost už neleží v koruně, ale v něčem úplně jiném. Nevyrostl jako nostalgik posedlý minulostí. Život v exilu ho naučil přizpůsobivosti. Rodina žila ve Španělsku, Belgii i Spojených státech amerických. Otto studoval na Katolické univerzitě v Lovani a stal se mimořádně vzdělaným mužem. Mluvil několika jazyky a pohyboval se stejně přirozeně mezi aristokraty, intelektuály i politiky. Byl hluboce katolický, silně antikomunistický a pevně přesvědčený, že střední Evropa nesmí znovu padnout mezi dvě totality. Už ve třicátých letech otevřeně vystupoval proti Adolfu Hitlerovi. Nacisté ho považovali za nebezpečného protivníka, protože Habsburkové stále představovali alternativní symbol autority pro střední Evropu. Hitler dynastii nenáviděl nejen politicky, ale téměř osobně. Habsburkové mu připomínali starou legitimitu, kterou chtěl definitivně zničit. Po anšlusu Rakouska roku 1938 nacisté zabavili habsburský majetek a Otto byl nucen uprchnout. Existovaly dokonce úvahy, že pokud by padl do rukou nacistů, mohl být popraven. Během druhé světové války podporoval protinacistický odboj a snažil se přesvědčit západní politiky, aby po válce nedovolili úplné ovládnutí střední Evropy Sovětským svazem. Právě tehdy se definitivně proměnil z dynastického následníka v politického myslitele.
Od monarchie k myšlence spojené evropy
Místo návratu monarchie začal stále více mluvit o evropské spolupráci. Podporoval Panevropské hnutí Richarda Coudenhove Kalergiho a stal se jednou z jeho nejvýraznějších tváří. Habsburk, jehož rod kdysi spojoval země sňatky a armádou, teď prosazoval sjednocenou Evropu bez trůnů a bez mečů. Místo dynastických aliancí evropská integrace. Místo korun smlouvy. V jistém smyslu pokračoval v habsburské dunajské myšlence, jen bez dvora a bez orla ve znaku. Tvrdil, že střední Evropa není periferie, ale kulturní most mezi západem a východem. Během studené války byl hlasitým kritikem komunismu. Nepovažoval ho jen za ideologického soupeře, ale za systém, který roztrhl přirozené vazby střední Evropy, rozdělil rodiny a proměnil celý region v geopolitickou nárazníkovou zónu. Podporoval maďarské povstání roku 1956 i disidenty v zemích východního bloku. Zvláštní vztah měl k Československu, které vnímal jako přirozenou součást středoevropského prostoru. Po roce 1989 podporoval vstup České republiky do Evropské unie a často mluvil o Praze jako o jednom z historických center střední Evropy. Zatímco mnozí západní politici považovali železnou oponu za trvalou hranici, Otto ji chápal jako historickou abnormalitu. Věřil, že jednou musí padnout. A když se to skutečně stalo, stál symbolicky u toho. Roku 1989 podpořil Panevropský piknik na maďarsko rakouské hranici, během něhož stovky občanů východního Německa uprchly na Západ. Událost bývá někdy označována za jednu z předzvěstí pádu železné opony. Byla v tom téměř historická ironie. Syn posledního císaře pomáhal otevírat hranice, které vznikly po pádu jeho vlastní říše.
Habsburk jako poslanec evropského parlamentu
Politicky působil jako poslanec Evropského parlamentu za bavorskou CSU. Další paradox dějin. Muž, který mohl být císařem, se stal europoslancem. Místo audience výbor. Místo uniformy oblek. A přesto měl vliv. V Evropském parlamentu prosazoval rozšíření Evropské unie směrem na východ a podporoval vstup postkomunistických států. V mnoha projevech zdůrazňoval historickou propojenost střední Evropy. Byl aristokratem v moderní instituci, která se snažila být co nejméně aristokratická. Přesto v ní působil překvapivě přirozeně. Chápal totiž, že Evropa už nechce císaře, ale stále potřebuje strukturu, stabilitu a společnou identitu. Jeho osobní život působil mnohem klidněji než dramatické dějiny kolem něj. Oženil se s Reginou Sasko Meiningenskou a měl sedm dětí. Rod pokračoval dál, i když už bez trůnu. Otto si po celý život zachoval zvláštní směs aristokratické důstojnosti a politického pragmatismu. Dokázal mluvit o moderní Evropě a zároveň reprezentoval svět, který dávno zmizel. Právě proto působil téměř symbolicky. Narodil se za vlády Františka Josefa. Pamatoval první světovou válku, rozpad monarchie, nástup nacismu, druhou světovou válku, studenou válku i vznik Evropské unie. Zemřel roku 2011 v době internetu, eura a globalizace. Jeho život připomínal člověka, který se narodil do opery a zemřel v kanceláři Evropského parlamentu. Nikdy nebyl korunován. Nikdy nenesl titul císaře. A přesto zůstal posledním člověkem, u kterého si Evropa ještě dokázala představit, co znamená dynastie. Kdyby se dějiny otočily o pár stupňů jinak, mohl dnes existovat Otto I. Rakouský. Místo toho se stal mužem, který pochopil, že dvacáté století už netouží po císařích, ale po jejich strukturách. Z následníka trůnu se stal evropský politik. Z dědice říše muž bez říše, který pomáhal budovat jiný typ evropského prostoru. Jeho pohřeb ve Vídni roku 2011 proběhl podle starého habsburského rituálu. Tělo bylo uloženo v Kapucínské kryptě, zatímco srdce bylo tradičně pohřbeno odděleně v maďarském opatství Pannonhalma. Nejznámější částí obřadu zůstalo symbolické klepání na dveře krypty. Ceremoniář se ptal, kdo žádá vstup. Následovalo dlouhé vypočítávání titulů a hodností. Odpověď zněla: „Neznáme ho.“ Teprve když zaznělo prosté: „Otto, hříšný smrtelník,“ dveře se otevřely. Temná krypta, staré habsburské rituály a jednoduchá odpověď najednou působily silněji než všechny císařské tituly. Obřad připomněl, že tradice někdy přežívají i tehdy, když se celý svět kolem nich promění k nepoznání. Otto von Habsburg přežil monarchii, nacismus, druhou světovou válku, studenou válku i rozdělení Evropy. Byl posledním epilogem rodu, který po staletí určoval rytmus kontinentu. Nebyl vládce ani reformátor říše. Byl její vzpomínkou, pokračováním i dozvukem. Poslední Habsburk, který ještě dokázal spojovat minulost císařů s Evropou jednadvacátého století.
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/ Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
