Leopold II.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
(1747–1792)
Habsburkové část 20.
Leopold II. patřil k nejchytřejším habsburským panovníkům konce osmnáctého století.Po smrti Josefa II. to nevypadalo v habsburské monarchii na vítězství osvícenství, ale spíš jako v paláci po příliš ambiciózní rekonstrukci. Reformy byly dobře míněné, jenže provedené tempem člověka, který věří, že společnost lze přestavět stejně rychle jako vojenskou kasárnu. Kláštery byly zavřené, šlechta uražená, Uhry připravené ke vzpouře a Rakouské Nizozemí už otevřeně rebelovalo. Monarchie sice stále existovala, ale začínala vrzat v každém spoji. A právě do té chvíle nastoupil Leopold II., muž, který byl dlouho považovaný spíš za inteligentního náhradníka než budoucího vládce říše. Leopold ale nebyl slabší verzí Josefa II. Reformám věřil stejně, jen nevěřil, že se dají lidem vnutit silou během několika let. Zatímco Josef chtěl monarchii přestavět jako mechanický stroj, Leopold chápal, že habsburská říše je spíš křehký organismus složený z jazyků, privilegií, tradic a starých kompromisů.
To pochopil už během své dlouhé vlády v Toskánsku, kde vládl téměř pětadvacet let jako velkovévoda. Toskánsko se pod jeho správou stalo laboratoří osvícenství, ale ne revolučním experimentem. Leopold reformoval daně, podporoval obchod i výrobu a snažil se vytvořit efektivní stát bez zbytečné brutality. Roku 1786 dokonce zrušil trest smrti a mučení, čímž se Toskánsko stalo prvním evropským státem s takovým zákonem. Na rozdíl od Josefa ale postupoval opatrně. Vyjednával s elitami, sledoval reakce společnosti a dobře chápal, že stát nemůže fungovat jen na základě rozkazů. Reformy podle něj musely společnost přesvědčit, ne ji zlomit.
Když roku 1790 převzal císařskou korunu, zdědil monarchii téměř v permanentní krizi. Rakouské Nizozemí bylo prakticky ve vzpouře, Uhry odmítaly vídeňský centralismus a státní finance byly napjaté. Leopold rychle pochopil, že pokračovat stejným tempem jako Josef II. by znamenalo říši roztrhnout zevnitř. Část reforem proto zachoval, ale zároveň začal ustupovat tam, kde hrozil otevřený konflikt. Nevolnictví zůstalo zrušené, náboženská tolerance také, ale centralizační tlak výrazně polevil. Leopold začal dělat něco, co Josef II. téměř neuměl. Vyjednával. S uherskou šlechtou, s německými knížaty i s evropskými dvory. Právě v Uhrách ukázal svou největší politickou schopnost. Nechtěl místní šlechtu pokořit, chtěl ji získat. Roku 1790 byl korunován uherským králem a podařilo se mu uklidnit situaci bez občanské války, která už visela ve vzduchu. Stejně pragmaticky postupoval i v Rakouském Nizozemí. Leopold nebyl muž velkých gest. Byl muž oprav. Po Josefově horečné přestavbě přišel císař, který začal utahovat šrouby a přesvědčovat obyvatele domu, aby ho ještě neopouštěli.
Jenže zatímco uklidňoval monarchii doma, na západě se začal hroutit celý evropský řád. Francouzská revoluce nejprve působila jako další z mnoha krizí, ale velmi rychle se změnila v něco mnohem nebezpečnějšího. Evropské dvory najednou sledovaly, jak dav ničí systém, který byl po staletí považovaný za nedotknutelný. Leopold sledoval vývoj ve Francii s rostoucím neklidem i z osobních důvodů. Na francouzském trůně seděla jeho sestra Marie Antoinetta. Nebyl fanatickým obráncem absolutismu a dobře chápal, proč Francie explodovala. Chápal finanční krizi, sociální napětí i ztrátu důvěry v monarchii. Děsila ho ale rychlost, s jakou se revoluce měnila v chaos a násilí. Zároveň sledoval, jak se z jeho sestry postupně stává vězeňkyně vlastního národa. Z královny Versailles symbol obléhané monarchie.
Roku 1791 vydal společně s pruským králem Fridrichem Vilémem II. takzvanou Pillnitzkou deklaraci. Měla být hlavně diplomatickým varováním a pokusem revoluci zastrašit, ne skutečným plánem války. Leopold doufal, že demonstrace jednoty evropských monarchů přinutí Francii k opatrnosti. Jenže revoluce už fungovala podle vlastní logiky strachu a paranoie. Ve Francii byla deklarace okamžitě chápána jako důkaz, že monarchie chtějí revoluci zničit silou. Leopold tak nechtěně přispěl k radikalizaci situace, kterou se snažil uklidnit. Byla to ironie jeho vlády. Muž kompromisu se stal jedním ze symbolů starého evropského pořádku, proti němuž se revoluce vymezovala.
Leopold dobře věděl, že válka s revoluční Francií může Rakousko finančně i vojensky vyčerpat. Pokoušel se proto balancovat mezi hrozbou a zdrženlivostí, mezi obranou monarchie a realistickou diplomacií. Jenže čas mu nedal prostor. Roku 1792 náhle zemřel ve věku pouhých čtyřiceti čtyř let. Evropou okamžitě začaly kolovat pověsti o otravě, ale pravděpodobnější bylo vyčerpání a nemoc. Jeho smrt otevřela dveře období revolučních a napoleonských válek, které změní Evropu víc než celé osvícenství. Ironie habsburských dějin pokračovala i po jeho smrti. Jeho syn František II. se stane posledním císařem Svaté říše římské a jeho dcera Marie Luisa Rakouská se později provdá za Napoleona Bonaparta, symbol nové Evropy, které se Leopold tolik obával.
Leopold II. vládl jen krátce, ale možná zachránil monarchii před okamžitým rozpadem. Nebyl velký dobyvatel ani fanatický reformátor posedlý vlastní pravdou. Byl pragmatik. Muž, který pochopil, že říše nepotřebuje další revoluci shora, ale někoho, kdo po chaosu uklidí stůl, srovná rozházené papíry a zabrání tomu, aby se celý dům zřítil. Leopold II. tak zůstává zvláštní postavou habsburských dějin. Muž, který pochopil slabiny monarchie možná lépe než kdokoli před ním, ale dostal příliš málo času na to, aby je skutečně opravil. Když zemřel, Evropa už stála na prahu období, v němž kompromis přestával být známkou síly a začínal být považován za slabost.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
