Konkatedrála sv. Jana na Maltě – podlaha mrtvých rytířů
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Konkatedrála sv. Jana na Maltě patří mezi nejpozoruhodnější kostely evropských dějin a většina lidí při vstupu do Konkatedrály sv. Jana zvedne oči ke stropu. Ve Vallettě ale člověk po několika krocích zjistí, že to nejdůležitější leží pod nohama. Konkatedrála sv. Jana se totiž proměnila v obrovské pohřebiště rytířů Řádu sv. Jana, kde je do podlahy vsazeno přibližně 400 mramorových náhrobků. Každý z nich představuje jednoho šlechtice, velitele nebo důstojníka, který chtěl být připomínán i dlouho po smrti. Barevný mramor, erby, latinské nápisy, lebky, kostry, koruny, meče a symboly vítězství vytvářejí zvláštní směs luxusu a smrti, která působí téměř surrealisticky.
Zajímavé je, že zvenku působí konkatedrála poměrně stroze a jako pevnost. Člověk by skoro čekal další vojenskou budovu typickou pro Maltu. Jenže po vstupu dovnitř přichází šok. Interiér exploduje zlatem, freskami, mramorem a barokním luxusem tak intenzivně, že kostel připomíná spíš pokladnici mocného impéria než obyčejný chrám. A právě to byl záměr. Řád sv. Jana nebyl jen skupinou zbožných rytířů. Byl to bohatý vojenský řád ovládající pevnosti, flotily, obchod i politiku velké části Středomoří. Malta představovala jejich pevnost proti Osmanské říši a konkatedrála měla ukazovat jejich moc stejně jasně jako děla na hradbách Valletty.
Podlaha vznikala hlavně v 17. a 18. století v době největší slávy maltézských rytířů. Nešlo ale jen o náboženství. Byla to demonstrace bohatství, prestiže a touhy po nesmrtelnosti. Čím významnější rytíř byl, tím okázalejší měl svůj náhrobek. Některé desky připomínají spíše obrazy než obyčejné hroby. Rytíři si dobře uvědomovali sílu symbolů. Když návštěvník vstoupil dovnitř, měl okamžitě pochopit, že stojí v centru elitního vojenského řádu, který po staletí bojoval proti Osmanům a ovládal důležité části Středomoří. Mnozí rytíři přitom pocházeli z nejbohatších aristokratických rodin Francie, Španělska, Itálie nebo Portugalska. Přijížděli na Maltu jako mladí šlechtici hledající slávu, válku a kariéru. Někteří umírali v námořních bitvách, jiní na nemoci nebo během bojů proti osmanským flotilám.
Velkou roli v budování celé Valletty hrálo i slavné Velké obléhání Malty roku 1565, kdy řád přežil masivní útok Osmanské říše. Právě po tomto vítězství začali rytíři budovat nové monumentální město jako symbol triumfu a přežití. Konkatedrála se tak stala součástí obrovské propagandy moci. Každý kámen měl připomínat, že Malta odolala jedné z nejsilnějších říší své doby. Fascinující je i samotný pocit z prostoru. Moderní člověk je zvyklý na oddělení smrti od běžného života, ale tady se po mrtvých doslova chodí. V barokní době to však nebylo považováno za neúctu. Naopak. Mělo to připomínat pomíjivost života a zároveň zachovat jména rytířů v paměti dalších generací. Barokní aristokracie byla smrtí téměř posedlá. Lebky, kostry, přesýpací hodiny a latinské nápisy typu memento mori neustále připomínaly, že i nejmocnější člověk jednou skončí pod kamenem.
Celá podlaha funguje jako kamenná kronika evropské aristokracie. Erby ukazují původ rytířů z Francie, Španělska, Itálie i dalších zemí. Každý náhrobek vypráví vlastní příběh ambicí, války, víry a smrti. Po některých deskách dnes návštěvníci chodí tisícekrát denně a mramor je místy ohlazený téměř do lesku. Minulost se tam doslova obrušuje pod nohama živých. A do celé atmosféry dokonale zapadá i slavný obraz Caravaggia Stětí svatého Jana Křtitele, jedno z nejvýznamnějších děl barokního malířství. Temný výjev násilné smrti působí uvnitř konkatedrály téměř děsivě přirozeně.
Možná právě proto působí konkatedrála sv. Jana tak silně i dnes. Není to jen kostel. Je to monumentální galerie lidské touhy po nesmrtelnosti. Místo, kde se víra mísí s politikou, luxus se smrtí a rytířská sláva s neustálým strachem z pomíjivosti. A když člověk prochází po těch mramorových hrobech, má zvláštní pocit, jako by nevstoupil jen do chrámu, ale do zmrazeného světa staré Evropy, kde válka, aristokracie, náboženství a smrt existovaly vedle sebe úplně přirozeně.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
8 přečtení
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
