Kliment Jefremovič Vorošilov

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Maršál, jehož největší zbraní byla loajalita

Kliment Jefremovič Vorošilov patřil k nejdéle přežívajícím symbolům stalinského režimu a zároveň k jeho největším paradoxům. Narodil se roku 1881 v chudé dělnické rodině na Donbasu a vyrůstal v prostředí tvrdé práce, bídy a sociálních konfliktů carského Ruska. Právě bolševismus mu otevřel cestu vzhůru, kterou by v běžném systému pravděpodobně nikdy nedostal. Neproslul mimořádným intelektem ani vojenským talentem. Jeho skutečnou předností byla absolutní loajalita vůči Josifu Stalinovi a schopnost vždy stát na správné straně mocenského boje. Už během občanské války se stal jedním z nejbližších Stalinových spojenců a tato vazba rozhodla o celé jeho budoucnosti. Vorošilov se rychle proměnil v jednu z hlavních tváří Rudé armády. Sovětská propaganda z něj vytvářela legendárního maršála, téměř lidového hrdinu revoluce. Jeho portréty visely po celé zemi, vznikaly o něm písně, plakáty i básně a jeho jméno nesla města, továrny i vojenské jednotky. Ve skutečnosti však mnoho profesionálních důstojníků považovalo Vorošilova za člověka s omezenými vojenskými schopnostmi. Místo modernizace armády často zdůrazňoval ideologickou poslušnost a stranickou oddanost. Kritiku odborníků odmítal a nové vojenské myšlenky přijímal s nedůvěrou. Rudá armáda tak vstupovala do druhé poloviny třicátých let s obrovskými strukturálními problémy, které propaganda zakrývala oslavnými hesly.

Čistky, zimní válka a armáda plná problémů

Velkou roli sehrál i během stalinských čistek. Aktivně podporoval likvidaci důstojnického sboru a podepisoval seznamy lidí určených k popravě. V atmosféře velkého teroru se loajalita stala důležitější než schopnosti a právě Vorošilov byl ukázkovým příkladem tohoto principu. Mnozí schopní velitelé skončili před popravčí četou, zatímco on zůstával na vrcholu moci. Ironií bylo, že ničením zkušených důstojníků pomáhal oslabovat armádu, kterou měl chránit. Katastrofální slabiny Rudé armády se naplno ukázaly během zimní války proti Finsku v letech 1939 až 1940. Sovětský svaz očekával rychlé vítězství nad malou zemí, ale místo toho utrpěl těžké ztráty a mezinárodní ostudu. Špatná organizace, slabé velení a podcenění protivníka odhalily skutečný stav armády po čistkách. Sovětští vojáci často bojovali v katastrofálních podmínkách, bez dostatečného zimního vybavení a proti finské armádě, která dokonale využívala terén, mráz i partyzánskou taktiku. Finské lyžařské jednotky rozbíjely celé sovětské kolony a svět s překvapením sledoval, jak obrovská Rudá armáda selhává proti mnohem menšímu protivníkovi. Vorošilov nesl velkou část odpovědnosti, přesto nebyl zlikvidován jako jiní Stalinovi spolupracovníci. Stalin ho chránil, protože Vorošilov nikdy nezpochybňoval jeho rozhodnutí a zůstával bezvýhradně oddaný režimu.

Přežil stalina a stal se formální hlavou státu

Během druhé světové války už jeho vojenský význam postupně slábl a byl odsouván do reprezentativnějších funkcí. Přesto přežil období, které zničilo většinu starých bolševiků i mnohé maršály. Zatímco jiní Stalinovi spolupracovníci končili před popravčí četou nebo v gulagu, Vorošilov zůstával součástí nejvyššího vedení. Po Stalinově smrti dokázal opět změnit tvář a přizpůsobit se nové době. Nakonec se stal předsedou prezidia Nejvyššího sovětu, tedy formální hlavou státu. V sovětské propagandě byl prezentován jako ctihodný veterán revoluce, symbol continuity a staré gardy. Ve skutečnosti už šlo spíše o historickou dekoraci systému než o skutečně vlivného politika. Přesto jeho jméno zůstávalo v Sovětském svazu všudypřítomné. Město Luhansk bylo po určitou dobu přejmenováno na Vorošilovgrad a sovětské děti se ve školách učily o „legendárním maršálu Vorošilovovi“ jako o téměř bezchybné postavě revoluce a války. Propaganda z něj vytvořila symbol oddanosti režimu a věrnosti Stalinovi.

Vorošilov tak zůstává zvláštní postavou sovětských dějin. Nebyl vojenským géniem ani hlavním architektem represí, ale stal se jedním z pilířů systému díky naprosté poslušnosti. Režim, který ničil schopné, nezávislé nebo jen podezřelé lidi, naopak chránil ty, kteří nikdy nekladli otázky. Vorošilov proto představuje typ funkcionáře, který přežil ne díky výjimečnosti, ale díky tomu, že přesně pochopil základní pravidlo stalinské éry. V Sovětském svazu často nebylo nejdůležitější mít pravdu nebo schopnosti. Nejbezpečnější bylo být oddaný. A právě v tom byl Vorošilov téměř dokonalým produktem systému, který odměňoval loajalitu mnohem více než talent nebo samostatné myšlení.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/