KAREL I.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
(1887–1922) 𝗛𝗔𝗕𝗦𝗕𝗨𝗥𝗦𝗞𝗢-𝗟𝗢𝗧𝗥𝗜𝗡𝗦𝗞Ý
Habsburkové část 29.
KAREL I.: poslední císař vstoupil do prohrané války
Karel I. HabsburskoLotrinský převzal monarchii ve chvíli, kdy se stará Evropa začínala hroutit. Když se roku 1916 ve svých devětadvaceti letech stal císařem, nepřebíral slavnou říši na vrcholu sil, ale unavené soustátí, které drželo pohromadě spíš silou zvyku než skutečnou vírou ve společnou budoucnost. Rakousko Uhersko už tehdy připomínalo obrovský stroj, který se ještě pohyboval, ale uvnitř se rozpadal. Fronty velké války hladově požíraly statisíce životů z celé říše, hospodářství kolabovalo, města hladověla a národy monarchie začínaly otevřeně přemýšlet o životě bez Vídně. Karel navíc nebyl vychováván jako budoucí vládce celé říše. Patřil k vedlejší větvi Habsburků a dlouhá léta se zdálo, že zůstane jen jedním z mnoha arcivévodů v uniformě. Jenže habsburský rodokmen měl zvláštní talent měnit následnictví tragédiemi. Po smrti korunního prince Rudolfa v Mayerlingu, atentátu na František Ferdinand d’Este v Sarajevo a dalších úmrtích se náhle ocitl nejblíže trůnu právě mladý Karel. A pak přišla válka, která během několika let zničila starou Evropu rychleji než celé předchozí století. Když v listopadu 1916 zemřel František Josef I., monarchie ztratila panovníka, který vládl téměř sedmdesát let a pro miliony lidí představoval samotnou existenci říše. Karel nastoupil po muži, jenž byl pro poddané skoro institucí přírody.
Nový panovník chtěl vládnout jinak
Jenže nový císař byl úplně jiný. Nepůsobil chladně ani nedostupně. Nebyl posedlý ceremoniemi a dvorskou etikou. Byl hluboce věřící, citlivý a mnohem lidštější, než bylo u Habsburků obvyklé. Korunu nechápal jako privilegium, ale jako povinnost před Bohem. Věřil, že panovník odpovídá nejen dějinám, ale i vlastnímu svědomí. Právě tato víra později vedla katolickou církev k jeho blahořečení. Zatímco jiní monarchové mluvili o válce jako o nutnosti, Karel ji stále víc považoval za katastrofu, která ničí Evropu i samotnou monarchii. Jeho manželka Zita BourbonskoParmská nebyla jen okrasou dvora, ale jeho nejbližší politickou i osobní spojenkyní. Byla inteligentní, energická a často mnohem rozhodnější než její muž. Spolu měli osm dětí a jejich vztah působil neobvykle soudržně i v prostředí aristokratických dynastických sňatků. Prvorozený Otto von Habsburg se později stal významným zastáncem evropské integrace a symbolem myšlenky sjednocené Evropy. Ironií dějin bylo, že syn posledního rakouského císaře nakonec podporoval Evropu bez starých monarchií a hranic, zatímco jeho otec zosobnil konec světa starých dynastií. Karel se od počátku snažil vládnout jinak než jeho předchůdci. Omezil dvorské výdaje, podporoval válečné vdovy, sirotky a invalidy, navštěvoval nemocnice a snažil se zmírnit katastrofální sociální situaci. Ve Vídeň, Praha i dalších městech rostl hlad. Fungoval přídělový systém, chybělo uhlí, kolabovala doprava a obyvatelé stáli dlouhé hodiny ve frontách na základní potraviny. V zimě lidé mrzli v nevytopených bytech a děti trpěly podvýživou. Do toho se začala šířit španělská chřipka, která zabíjela další tisíce lidí. Monarchie už nevypadala jako velmoc, ale jako vyčerpaný organismus bojující o přežití. Ani armáda na tom nebyla lépe. Vojáci byli unavení nekonečnými boji v Haliči, na Balkáně i na italské frontě. Dezertace přibývaly a důvěra ve vítězství mizela. Karel se proto snažil působit mezi vojáky osobněji než většina tehdejších vládců. Jezdil na frontu, mluvil s obyčejnými vojáky bez přehnaného ceremoniálu a snažil se jim dát pocit, že císař není jen portrét visící na stěně kasáren. Jenže lidskost sama už nestačila zastavit rozpad systému.
Tajné pokusy dostat monarchii z války
Zároveň se pokoušel vymanit monarchii z přílišné závislosti na Německé císařství. To byl obrovský problém celé války. RakouskoUhersko bylo formálně spojencem Německého císařství, ale postupně se stávalo jeho slabším partnerem závislým na německé armádě, ekonomice i strategii. Karel si uvědomoval, že pokud válka neskončí, monarchie nepřežije. Proto se pokusil o tajná mírová jednání se spojenci. Prostředníkem se stal jeho švagr Sixtus z BourbonParmy. Takzvaná Sixtova aféra měla přinést separátní mír a ukončit válku dřív, než se RakouskoUhersko úplně zhroutí. Karel v dopisech naznačil ochotu podpořit některé francouzské požadavky, což bylo v rozporu s německými zájmy. Když se aféra roku 1918 provalila, působilo to jako diplomatická katastrofa. Němci začali Karlovi nedůvěřovat a považovali ho téměř za zrádce. Pro spojence už ale bylo pozdě. Monarchie byla příliš slabá a její sliby už nikoho nepřesvědčily. Tím se RakouskoUhersko definitivně dostalo do pozice závislého satelitu Berlína. Mezitím se rozpadala samotná podstata mnohonárodnostní říše. Češi, Poláci, Jihoslované, Italové, Ukrajinci i další národy přestávaly věřit, že monarchie dokáže přežít. Čeští legionáři bojovali v Rusko, Francie i Itálie za vznik samostatného Československo. Maďaři chtěli větší samostatnost, Jihoslované vlastní stát a Poláci obnovení Polska. Monarchie ztrácela nejen území, ale hlavně loajalitu svých obyvatel. Ve městech propukaly stávky, hladové bouře a vzpoury. V roce 1918 došlo k vzpouře námořníků v Boka Kotorská i k povstání vojáků v Rumburk. Lidé už nevěřili ve vítězství ani v budoucnost říše. V říjnu 1918 vydal Karel takzvaný Völkermanifest, kterým chtěl přeměnit rakouskou část monarchie ve federaci národních států. Byl to poslední velký pokus zachránit habsburskou říši reformou. Jenže přišel příliš pozdě. Národy už nechtěly reformovanou monarchii. Chtěly vlastní státy. České země směřovaly k Československu, jižní Slované ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Poláci k obnovenému Polsku. Říše se rozpadala rychleji, než ji mohl kdokoliv reorganizovat.
Rok 1918: císařství skončilo, KAREL neabdokoval
Dne 11. listopadu 1918 Karel oznámil, že se vzdává podílu na státních záležitostech, ale nikdy formálně neabdikoval. Korunu považoval za duchovní závazek, nikoli za úřad, který lze jednoduše složit. Věřil, že panovník zůstává panovníkem až do smrti. Zatímco Vilém II. odešel do exilu jako poražený politik, Karel se vnímal spíš jako člověk, kterému byla odebrána možnost sloužit. Po rozpadu monarchie odešel do Švýcarsko, ale stále doufal, že se alespoň v Uhrách vrátí na trůn. Roku 1921 se dvakrát pokusil převzít uherskou korunu, jenže Miklós Horthy mu návrat znemožnil. Spojenecké mocnosti navíc odmítaly jakýkoliv návrat Habsburků k moci. Z Karla se stal císař bez říše a král bez království. Nakonec byl s rodinou internován na portugalském ostrově Madeira. Tam skončil muž, který ještě před několika lety vládl jedné z největších evropských monarchií. Žil v provlhlém domě, v chudobě a izolaci. V zimě roku 1922 těžce onemocněl zápalem plic. U jeho postele stála Zita a kolem byly jejich malé děti. Dne 1. dubna 1922 zemřel ve věku pouhých čtyřiatřiceti let. Jeho poslední slova údajně patřila modlitbě za vlastní národy. Jeho smrt symbolicky uzavřela několik staletí habsburské éry. S Karlem nezanikla jen jedna monarchie. Skončil celý svět aristokratických dynastií, dvorských ceremonií a staré evropské diplomacie. Po roce 1918 nastoupily republiky, masová politika, nacionalismus a později totalitní ideologie, které proměnily Evropu mnohem radikálněji, než si kdokoliv v Hofburgu dokázal představit. Právě proto začali mnozí lidé později vzpomínat na RakouskoUhersko s nostalgií jako na „starý svět pořádku“, který zmizel v zákopech první světové války. Karel I. se v této vzpomínce stal symbolem panovníka, který nebyl krutý ani cynický, ale přišel příliš pozdě. Chtěl reformovat říši, která už byla rozpadlá zevnitř. Chtěl mír ve světě, který se rozhodl pro totální válku. A tak se stal posledním císařem monarchie.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
