Jakov Michajlovič Sverdlov

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Sverdlov: muž V centru bolševické moci

Jakov Michajlovič Sverdlov patřil k nejmocnějším a zároveň dnes méně známým postavám raného bolševického režimu. Nebyl to muž velkých projevů ani charismatický vůdce schopný strhnout davy. Jeho síla spočívala v něčem mnohem méně nápadném a zároveň nebezpečnějším. Byl mistrem organizace, stranické disciplíny a zákulisního řízení moci. Narodil se roku 1885 v Nižním Novgorodu do židovské rodiny. Jeho otec pracoval jako rytec a později jako tiskař, prostředí rodiny tak bylo úzce spojeno s dělnickým světem i šířením ilegálních tiskovin. Sverdlov vstoupil do revolučního hnutí už jako velmi mladý a rychle si získal pověst člověka naprosto oddaného straně. Většinu mládí strávil v ilegalitě, pod policejním dohledem, ve vězeních a vyhnanstvích. Právě tam se naučil fungovat jako profesionální revolucionář, který podřizuje osobní život i emoce jedinému cíli. Na rozdíl od mnoha jiných bolševiků nepůsobil teatrálně ani ideologicky vzletně. Nebyl filozofem jako Nikolaj Bucharin ani fanatickým řečníkem jako Lev Trockij. Působil chladně, systematicky a administrativně. Vladimir Iljič Lenin si na něm cenil především schopnosti řídit stranický aparát a udržovat železnou disciplínu. Už tehdy bylo vidět, že revoluce nepotřebuje jen řečníky na tribunách, ale hlavně lidi, kteří dokážou ovládat strukturu moci zevnitř. A právě v tom byl Sverdlov mimořádně nebezpečný. Nepotřeboval popularitu ani obdiv davů. Stačilo mu mít kontrolu nad systémem.

Po revoluci stanul V čele sovětského státu

Po Říjnové revoluci se Sverdlov stal předsedou Všeruského ústředního výkonného výboru, tedy formálně nejvyšším představitelem sovětského státu. Ve skutečnosti však jeho význam spočíval jinde. Byl hlavním organizátorem bolševické moci zevnitř. Rozhodoval o jmenování funkcionářů, vytvářel strukturu nového režimu, dohlížel na čistky a určoval, kdo ve straně poroste a kdo zmizí. Dá se říct, že právě Sverdlov položil základy systému, který se později stal typickým znakem Sovětského svazu. Strany ovládané aparátem, kde moc nepatří tomu, kdo nejlépe mluví, ale tomu, kdo kontroluje personální síť. Jeho kancelář fungovala téměř jako nervové centrum bolševického režimu. Přes Sverdlova procházely seznamy funkcionářů, rozhodnutí o přesunech lidí i informace o loajalitě jednotlivých členů strany. Už tehdy vznikal systém, v němž stranická kariéra závisela méně na schopnostech a více na oddanosti vedení. Právě tento model později Stalin dovedl téměř k absolutní dokonalosti. Sverdlov navíc pomáhal organizovat rudý teror během občanské války. Bolševici tehdy bojovali nejen proti bělogvardějcům, ale i proti chaosu, hladomoru a rozpadající se zemi. Režim proto stále více sázel na násilí, zastrašování a centralizaci moci. A Sverdlov patřil k lidem, kteří tuto proměnu řídili bez větších emocí.

Carská rodina a nejtemnější kapitola jeho kariéry

Velmi kontroverzní roli sehrál při likvidaci carské rodiny. V létě roku 1918, kdy se občanská válka stupňovala a bolševici se obávali postupu bělogvardějců, padlo rozhodnutí odstranit Mikuláše II. i jeho rodinu. Přímý rozkaz se dodnes historicky diskutuje, ale většina badatelů se shoduje, že právě Sverdlov zajistil celé operaci politické krytí a koordinaci s vedením strany. Nebyl to muž, který by osobně střílel ve sklepě domu v Jekatěrinburgu. Byl však typem člověka, který dokázal podobné rozhodnutí převést do administrativního procesu bez emocí a bez pochybností. Revoluci chápal jako mechanismus, v němž jednotlivý lidský život nehraje podstatnou roli. Důležitý byl pouze úspěch režimu. Jeho současníci o něm často mluvili jako o člověku s mimořádnou pamětí a obrovskou pracovní disciplínou. Dokázal si pamatovat stovky jmen, funkcí i osobních vazeb uvnitř strany. Právě tím připomínal budoucí typ sovětského aparátčíka. Neviditelného správce systému, který sedí v pozadí, ale ovládá téměř všechno. Někteří historici dokonce spekulují, že pokud by nezemřel tak brzy, mohl se stát jedním z nejvážnějších rivalů Josifa Stalina. Měl totiž to, co Stalin později dokonale využil. Kontrolu nad stranickým aparátem a personální politikou.

Smrt ve třiatřiceti letech

Sverdlov zemřel roku 1919 ve věku pouhých třiatřiceti let, pravděpodobně na španělskou chřipku. Jeho předčasná smrt z něj udělala zvláštní postavu sovětských dějin. Nebyl později odstraněn ve stalinských čistkách ani veřejně zdiskreditován. Zároveň však postupně zmizel ve stínu výraznějších jmen. Přesto po sobě zanechal něco mnohem důležitějšího než slavné projevy nebo vojenská vítězství. Zanechal model stranického aparátu založeného na absolutní kontrole, poslušnosti a centralizaci moci. Stalin tento model později jen zdokonalil a proměnil v jeden z nejtvrdších mocenských systémů dvacátého století. Ironií dějin je, že muž, kterého dnes zná jen málokdo mimo historiky, pomohl vytvořit mechanismus, který ovlivnil životy stovek milionů lidí. Sverdlov nebyl tváří revoluce. Byl její administrativní páteří. A právě lidé sedící tiše v kancelářích bývají někdy pro dějiny nebezpečnější než ti, kteří křičí z tribun.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org//

8 přečtení