František Ferdinand d’Este
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
(1863 † 1914)
František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria arcivévoda Rakouský-Este
Habsburkové – část 28
František Ferdinand d’este: následník, který chtěl monarchii přestavět
František Ferdinand d’Este vyrůstal jako muž, od kterého původně nikdo nečekal, že jednou změní dějiny Evropy. Narodil se 18 prosince 1863 ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla Ludvíka a synovec císaře Františka Josefa. Na začátku jeho života nic nenasvědčovalo tomu, že by jednou měl stát v čele habsburské monarchie. Byl jen další jméno v nekonečném rodokmenu dynastie, která měla tolik arcivévodů, že by zaplnili menší armádu i bez vojáků. Vychováván byl tradičně přísně, téměř mechanicky. Brzké vstávání, vojenský režim, katolická disciplína a přísný důraz na povinnost. Habsburkové nevychovávali děti k pohodlí, ale k reprezentaci moci. Už od mládí působil uzavřeně, tvrdohlavě a velmi vážně. Humor by u něj člověk hledal asi stejně těžko jako demokracii na vídeňském dvoře. Když v mládí onemocněl tuberkulózou, dlouho se léčil a cestoval do teplejších krajů. Nemoc ho výrazně poznamenala. Uvědomil si vlastní zranitelnost a možná právě tehdy vznikla jeho potřeba vše kontrolovat, plánovat a organizovat. Zatímco jiní aristokraté působili lehkovážně, František Ferdinand připomínal důstojníka, který už při snídani kontroluje mapu bojiště. Na okolí působil chladně a odměřeně. U dvora nebyl příliš oblíbený, protože neuměl lichotit ani skrývat podráždění. Nadevše miloval pořádek, armádu a lov a právě lov se stal jeho posedlostí. Během života zastřelil údajně přes 270 tisíc kusů zvěře a vedl si o tom téměř absurdně přesné statistiky. Každý úlovek zapisoval s účetnickou pečlivostí. Jeho sbírky trofejí byly obrovské. Aristokratický koníček proměnil v tabulku výkonů. Když člověk viděl jeho lovecké síně, měl pocit, že vstoupil do skladu smrti s habsburským erbem na stěně. Přesto nešlo jen o bezduchého vojáka s puškou. Byl inteligentní, vzdělaný a mnohem političtější, než si lidé často představují. Na doporučení lékařů podnikl dlouhou cestu kolem světa. Navštívil Indii, Austrálii, Japonsko i Severní Ameriku. Viděl britské impérium v plné síle, rychle rostoucí průmysl i nacionalismus moderního světa. A právě tehdy začal chápat, jak zastarale Rakousko Uhersko působí.
Říše národů, která držela pohromadě čím dál hůř
Monarchie byla obrovská, ale uvnitř nesmírně křehká. Byla směsí národů, jazyků, ambicí a historických křivd držená pohromadě hlavně tradicí, armádou a osobou starého císaře. František Ferdinand si stále více uvědomoval, že tenhle obrovský stroj běží hlavně silou zvyku a že jednou může explodovat zevnitř. Roku 1889 otřásla monarchií smrt korunního prince Rudolfa v Mayerlingu. Sebevražda jediného syna Františka Josefa zanechala dynastii bez jasného dědice. Po Rudolfovi se následníkem stal Františkův otec Karel Ludvík a po jeho smrti roku 1896 připadlo následnictví právě Františku Ferdinandovi. Nešlo tedy o triumfální vzestup ambiciózního prince. Spíš o sérii rodinných tragédií, po kterých na něj ukázaly dějiny prstem se slovy teď ty. Jeho vztah s císařem Františkem Josefem byl komplikovaný. Starý císař respektoval jeho inteligenci a pracovní nasazení, ale zároveň ho považoval za prudkého, nepříjemného a obtížně snesitelného člověka. František Ferdinand zase viděl v císaři symbol unaveného systému, který přežívá silou zvyku. Starý monarcha představoval minulost. Ceremonie, tradici a víru, že starý svět vydrží věčně. František Ferdinand naopak chápal, že bez změn monarchie nepřežije ani další generaci. Oba muži se potřebovali, ale nikdy si nebyli skutečně blízcí. Roku 1900 se oženil se Žofií Chotkovou. A právě tady se z následníka trůnu stal téměř rebel. Žofie nebyla členkou vládnoucí dynastie a dvůr jejich vztah zlomyslně odmítal. Sňatek byl označen za morganatický, což znamenalo, že Žofie ani jejich děti neměly nárok na císařské postavení ani následnictví. Ve Vídni to vyvolalo pohoršení. František Ferdinand ale ustoupit odmítl. Miloval ji a poprvé v životě dal přednost osobnímu životu před habsburským protokolem. Na veřejnosti musela Žofie často stát stranou, nesměla sedět vedle manžela při ceremoniích a vídeňská aristokracie jí dávala okázale najevo, že ji nepovažuje za sobě rovnou. František Ferdinand to nesl dost těžce a jeho odpor k dvorské společnosti ještě zesílil. Přesto šlo o jedno z nejstabilnějších a nejšťastnějších manželství v habsburské dynastii. Politicky bývá často nesprávně vykreslován jako fanatický militarista. Ve skutečnosti byl mnohem složitější. Armádu podporoval, chtěl ji modernizovat a posílit, ale zároveň dobře chápal, co by znamenala velká evropská válka. Roku 1913 během vojenských porad otevřeně varoval před útokem na Srbsko. Tvrdil, že konflikt automaticky zatáhne Rusko, následně Německo, Francii a Británii. Nebyla to zbabělost, ale realistický odhad člověka, který viděl, jak křehká monarchie ve skutečnosti je.
Rakousko Uhersko připomínalo nádherný palác postavený na praskajících základech. Češi, Maďaři, Chorvati, Srbové, Poláci i další národy chtěly větší práva a vlastní prostor. František Ferdinand si uvědomoval, že bez reformy říše dlouho nepřežije. Proto podporoval federalizaci monarchie, někdy označovanou jako plán „Spojených států velkého Rakouska“. Chtěl oslabit dominantní postavení Maďarů a dát větší autonomii slovanským národům. A právě tady vznikl jeden z největších paradoxů jeho života. Část českých i slovanských politiků v něm začínala vidět člověka, který by mohl monarchii reformovat. Maďarská elita ho naopak nenáviděla. Obávala se, že po nástupu na trůn rozbije jejich privilegia a omezí moc Budapešti. František Ferdinand tak měl spoustu nepřátel ještě dávno před Sarajevem. Nebyl demokrat v moderním smyslu slova. Byl konzervativní katolík, věřil v silný stát, armádu a monarchii. Jen pochopil něco, co mnoho jiných aristokratů odmítalo vidět. Že říši nelze držet pohromadě donekonečna silou starých privilegií. Celý život se připravoval na vládu nad monarchií, kterou nakonec nikdy neřídil. A přesto právě jeho smrt rozhodla o jejím osudu. 28 června 1914 přijel se Žofií do Sarajeva. Balkán byl tehdy hořící sud prachu a návštěva následníka trůnu tam působila provokativně. Bezpečnostní opatření byla zcela chaotická a podceněná. Po trase stáli atentátníci organizace Mladá Bosna podporovaní srbskými nacionalisty. První atentátník zpanikařil. Druhý hodil bombu, která explodovala pod jiným automobilem. Výbuch zranil několik lidí, ale František Ferdinand přežil. Atmosféra byla napjatá a každý rozumný člověk by návštěvu okamžitě ukončil. Jenže habsburská monarchie měla často talent ignorovat realitu až do katastrofy.
František Ferdinand pokračoval v programu. Chtěl navštívit zraněné v nemocnici. Potom přišla série absurdních chyb. Řidič špatně odbočil. Automobil zastavil přímo před kavárnou, kde stál Gavrilo Princip. Jako kdyby se dějiny na okamžik zastavily a čekaly jen na stisknutí spouště. Princip vystřelil dvakrát. Jedna kulka zasáhla Žofii, druhá Františka Ferdinanda. Podle svědků ještě opakoval: „Sopherl, neumírej… zůstaň naživu pro děti.“ Během několika minut byli oba mrtví. Ironie byla téměř krutě přesná. Muž, který celý život varoval před velkou válkou, se stal její první slavnou obětí. Ve Vídni navíc jeho smrt nevyvolala takový smutek, jaký by člověk čekal. U dvora byl neoblíbený a mnozí aristokraté ho považovali za nepříjemného potížistu. Dokonce i pohřeb byl kvůli morganatickému manželství méně okázalý, než odpovídalo následníkovi trůnu. Zatímco rakev mířila do hrobky, Evropa se začínala měnit v obrovský vojenský tábor. Noviny psaly o pomstě. Ve Vídni sílily hlasy požadující tvrdý zásah proti Srbsku. Diplomaté rozdávali ultimáta, generálové mobilizační rozkazy a evropské mocnosti se postupně sunuly do katastrofy, kterou už nikdo nedokázal zastavit. Po jeho smrti se dědicem stal Karel I., poslední habsburský císař. Jenže soukolí už se rozběhlo. Přesně podle scénáře, před kterým František Ferdinand varoval. Rakousko Uhersko nezabil jediný výstřel v Sarajevu. Ten jen otevřel trhlinu, která už dávno vedla celou konstrukcí monarchie. Následovala první světová válka, miliony mrtvých, pád císařství a konec staré Evropy aristokratů, uniformních ceremonií a monarchií, které si myslely, že budou vládnout navždy. Dějiny někdy působí až nepříjemně ironicky. Gavrilo Princip nezastřelil válečného fanatika. Zastřelil muže, který si cenu války spočítal dřív, než ji Evropa zaplatila.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
