Alžběta Bavorská
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
(1837–1898) 𝗦𝗶𝘀𝗶
Habsburkové – část 24
Sisi: císařovna, která se V pohádce necítila dobře
Alžběta Bavorská Sisi byla císařovna, která se měla stát princeznou v pohádce a místo toho se proměnila v legendu plnou smutku, útěků a vnitřní samoty. Alžběta Bavorská se narodila roku 1837 v Mnichově, ale skutečný domov našla spíš na březích jezera Starnberg v Possenhofenu než v přepychových sálech evropských paláců. Vyrůstala na svou dobu a původ neobvykle svobodně. Jezdila na koni, chodila po horách, rybařila, psala básně a mizela do přírody kdykoli chtěla. Nebyla vychována jako budoucí panovnice. A právě proto později působila na vídeňském dvoře téměř jako cizí element. Zatímco jiné princezny byly od dětství připravovány na etiketu, disciplínu a reprezentaci, Sisi vyrůstala téměř romanticky divokým způsobem. Jenže habsburská monarchie nebyla místem pro svobodné duše. Byl to svět ceremonií, povinností a přesně nalinkovaných rolí. Když roku 1853 přijela do Bad Ischlu jako nenápadný doprovod své starší sestry Heleny, všechno mělo být dávno rozhodnuto. Císař František Josef si měl vzít Helenu. Jenže místo toho se okamžitě zamiloval do patnáctileté Alžběty. Pro mladého císaře představovala něco, co na dvoře téměř neexistovalo. Přirozenost. Smích. Život bez dvorské masky. Pro ni byl zase zosobněním romantické představy o mocném panovníkovi. Jenže jejich manželství v sobě od začátku neslo tragický rozpor. On byl člověkem povinnosti. Monarchie pro něj nebyla zaměstnání ani role. Byla to smysl jeho existence. Ona byla zosobněním útěku, svobody a emocí. Milovali se celý život, ale nikdy nedokázali žít stejným způsobem. František Josef ji oddaně miloval až do své smrti, jenže jí nedokázal dát to nejdůležitější. Ochranu před světem, který ji postupně ničil.
Vídeňský dvůr jako zlatá klec
Vídeňský dvůr se pro mladou císařovnu stal téměř psychickým vězením. Nekonečné ceremonie, přísná etiketa, absolutní kontrola a nad tím vším arcivévodkyně Žofie, císařova matka. Žofie nebyla jen dominantní tchyně. Prakticky řídila celý dvůr i chod císařské rodiny. Mladou Sisi považovala za nezralou a nepřipravenou. Kontrolovala její režim, rozhodovala o dětech a postupně ji odsunula téměř do role okrasného symbolu monarchie. Když se narodily její děti, byly jí v podstatě odebrány do dvorské péče. První dcera Žofie zemřela během cesty do Uher a právě tehdy se její vztah k Vídni definitivně změnil. Začala chápat, že nad vlastním životem nemá téměř žádnou kontrolu. A tak si vytvořila vlastní svět tam, kde ještě rozhodovat mohla. Na vlastním těle. Její kult krásy se stal legendou celé Evropy. Vlasy sahající téměř ke kotníkům vyžadovaly několik hodin péče denně. Drastické diety, neustálé vážení, vyčerpávající cvičení a posedlost štíhlostí z ní vytvořily téměř první moderní celebritu obrazu. Nebyla to ale obyčejná marnivost. Byla to disciplína i forma psychické obrany. Tělo bylo jedinou oblastí, kterou jí dvůr nedokázal úplně vzít. Stárnutí ji děsilo téměř obsesivně. Po třicítce se začala vyhýbat portrétům a veřejným vystoupením. Skrývala si tvář vějířem, závojem nebo krajkou. Čím slavnější byla, tím méně chtěla být viděna. Postupně začala mizet i fyzicky. Cestovala téměř nepřetržitě. Madeira, Korfu, Benátky, Anglie, Uhry, Středomoří. Vídeň pro ni představovala dusivé centrum nenáviděných povinností, od kterého utíkala při každé příležitosti. Na Korfu si nechala postavit palác Achilleion inspirovaný řeckou mytologií a postavou Achilla, tragického hrdiny odsouzeného k bolesti a slávě zároveň. Nebyla to náhoda. Sisi obdivovala melancholické a osamělé postavy, protože v nich poznávala sama sebe. Četla Heinricha Heineho, psala básně, zajímala se o filozofii i antickou kulturu. Pod obrazem legendární krásky se skrývala inteligentní, citlivá a hluboce nešťastná žena. Skutečné útočiště našla v Uhrách. Naučila se maďarsky, sblížila se s hrabětem Gyulou Andrássym a pochopila maďarskou touhu po větší autonomii. Ve Vídni byla často vnímána jako podivínská císařovna, ale v Budapešti ji milovali téměř bezvýhradně. Tam nebyla symbolem strohé habsburské moci, ale královnou, která se snažila porozumět jejich národu. Sehrála důležitou roli při rakousko uherském vyrovnání roku 1867 a stala se jedním z posledních mostů, které monarchii ještě držely pohromadě.
Mayerling a tragédie, která zasáhla celou dynastii
Jenže pod povrchem habsburské slávy už rostly hluboké praskliny. Největší z nich nesla jméno Rudolf. Korunní princ vyrůstal pod obrovským tlakem. Otec z něj chtěl disciplinovaného vojáka a pokračovatele dynastie. Rudolf byl ale citlivější, liberálnější a psychicky stále nestabilnější. Konflikty s otcem, alkohol, milostné aféry, deprese i politická frustrace ho postupně ničily. Roku 1889 přišla katastrofa jménem Mayerling. Korunní princ Rudolf byl nalezen mrtev spolu se svou milenkou Mary Vetserou. Dodnes není úplně jasné, co přesně se stalo, ale pro monarchii to byl šok obrovských rozměrů. A pro Sisi definitivní zlomení posledních zbytků vnitřní síly. Smrt syna ji uzavřela do téměř permanentního smutku. Oblékala se převážně do černé, vyhýbala se společnosti a cestovala ještě víc než předtím. Dnešní optikou bychom pravděpodobně mluvili o hlubokých depresích, úzkostech a chronickém psychickém vyčerpání. Tehdejší svět pro to měl mnohem jednodušší slovo. Citlivost. Sisi se postupně proměnila v téměř přízračnou postavu evropské aristokracie. Objevovala se náhle a mizela stejně rychle. Cestovala inkognito, odmítala dvorní život a stále více připomínala člověka, který se snaží utéct vlastní legendě. Jenže před symbolem se utéct nedá. Roku 1898 pobývala v Ženevě téměř bez ochrany. Italský anarchista Luigi Lucheni tehdy hledal jakoukoli významnou aristokratickou oběť. Když zjistil, že ve městě pobývá rakouská císařovna, rozhodl se zaútočit. Nezavraždil ji kvůli osobní nenávisti. Zavraždil ji proto, že představovala monarchii. Bodl ji tenkým pilníkem do hrudi. Sisi si nejprve myslela, že ji pouze udeřil kolemjdoucí. Ještě nastoupila na loď. Až po chvíli se ukázalo, že pilník pronikl až k srdci. Zemřela krátce poté. Bylo jí šedesát let. Její smrt působila téměř symbolicky. Celý život utíkala před rolí císařovny a nakonec zemřela právě kvůli ní. Monarchie tehdy ještě stála, ale už byla unavená, přestárlá a plná vnitřních trhlin. Sisi se tak stala symbolem celé jedné epochy. Fin de siècle. Krásy, melancholie, dekadence a pomalého rozpadu starého světa. Za šestnáct let přijde Sarajevo, první světová válka a definitivní konec habsburské říše. Jako by její smrt byla předzvěstí všeho, co mělo následovat. Filmy z ní později vytvořily romantickou princeznu v nádherných šatech. Skutečnost byla mnohem temnější. Nebyla jen krásnou císařovnou z pohádky. Byla osamělou ženou s úzkostmi, obsesemi, psychickými traumaty a celoživotním pocitem, že nikam úplně nepatří. Nebyla velkou političkou ani reformátorkou. Monarchii ale podkopávala už samotnou svou nepřítomností. Odmítala se stát dokonalým symbolem, který od ní svět očekával. A možná právě proto přežila v paměti déle než mnozí vojevůdci a panovníci. Ne jako císařovna moci. Ale jako žena v pozlacené kleci, která se nikdy nepřestala snažit otevřít dveře.
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/ Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
