Alexej Ivanovič Rykov
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Rykov: bolševik, který chtěl řídit stát jako úřad
Alexej Ivanovič Rykov patřil k těm bolševikům, kteří se snažili řídit sovětský stát spíš správou než brutálním terorem, a právě to se mu stalo osudným. Narodil se roku 1881 v Saratově v rodině drobného úředníka a už jako mladý student vstoupil do revolučního hnutí. Stejně jako mnoho jiných budoucích bolševiků prošel zatýkáním, výslechy i vyhnanstvím, ale na rozdíl od řady svých soudruhů nikdy nepůsobil jako fanatik posedlý násilím. Nebyl řečníkem davů ani mužem krvavých čistek. Působil spíš jako úředník, který věřil, že i revoluční stát musí hlavně fungovat. Po bolševickém převratu se rychle dostal mezi nejvyšší představitele režimu a po smrti Vladimira Iljiče Lenina převzal funkci předsedy Rady lidových komisařů, tedy předsedy vlády Sovětského svazu. V tehdejší sovětské hierarchii šlo o jednu z nejmocnějších funkcí v celé zemi. Rykov podporoval Leninovu novou ekonomickou politiku známou jako NEP. Ta po chaosu občanské války dovolila omezené soukromé podnikání a měla zabránit úplnému hospodářskému kolapsu země. Rykov věřil, že socialismus lze budovat postupně, pomocí stabilizace průmyslu, obchodu a zemědělství, nikoli permanentním terorem. V mnoha ohledech působil mezi bolševiky téměř neobvykle pragmaticky. Zatímco jiní snili o okamžité světové revoluci, Rykov řešil dopravu, výrobu, zásobování a fungování státu. A právě tím se postupně dostával do střetu s novou érou Stalinovy politiky.
Pravá opozice a střet se stalinem
Spolu s Nikolajem Bucharinem a Michailem Tomským vytvořil skupinu později označovanou jako pravá opozice. Tito muži se obávali, že příliš rychlá industrializace a násilná kolektivizace zničí sovětské hospodářství i samotný venkov. Josif Stalin však podobné názory považoval za slabost a překážku své moci. Ve chvíli, kdy Stalin zahájil brutální kolektivizaci a hon na takzvané kulaky, začal být Rykov odsouván na vedlejší kolej. Ztratil nejvyšší funkce, byl veřejně kritizován a označen za pravicového úchylkáře. V atmosféře stále větší paranoie už nestačilo být loajální. Bylo nutné být naprosto oddaný Stalinovi a jeho metodám. Rykov působil vedle fanatických stalinistů téměř jako relikt staré éry. Muž, který chtěl stát řídit pomocí administrativy a kompromisů, ne pomocí masového strachu. Ironií bylo, že právě lidé jako on pomáhali vybudovat systém jedné strany a centralizované moci, který nakonec umožnil Stalinovi ovládnout celý stát téměř bez omezení. Rykov sice nebyl demokrat v moderním smyslu, ale vedle nastupujícího stalinského teroru působil skoro umírněně.
Velký teror dostihl I bývalého předsedu vlády
Během velkého teroru ve druhé polovině třicátých let přišla řada i na něj. Roku 1937 byl zatčen NKVD a obviněn ze spiknutí, sabotáže, špionáže a spolupráce se zahraničními mocnostmi. Obvinění byla vykonstruovaná, ale ve Stalinově Sovětském svazu už na pravdě nezáleželo. Při moskevských procesech roku 1938 působil Rykov zlomeně a unaveně. Stejně jako jiní obžalovaní se pod tlakem přiznal k absurdním zločinům, protože rozsudek byl dávno rozhodnutý předem. Veřejné procesy tehdy fungovaly spíše jako divadlo strachu než skutečný soud. Sovětská propaganda potřebovala ukázat, že nepřátelé údajně číhají všude, dokonce i mezi starými bolševiky a bývalými vůdci revoluce. Přiznání měla potvrdit Stalinovu verzi reality a zároveň zastrašit celé vedení strany. Krátce po procesu byl Rykov popraven zastřelením. Jeho osud měl hlubokou ironii. Rykov pomáhal budovat systém revoluční diktatury, ale nakonec ho stejný systém zničil. Nebyl nevinným demokratem ani odpůrcem bolševismu. Přesto se stal obětí režimu, který už nedokázal tolerovat ani vlastní zakladatele, pokud nebyli dostatečně poslušní a krutí.
Jméno, které mělo zmizet z dějin
Po jeho smrti bylo jeho jméno na dlouhá desetiletí téměř vymazáno z oficiální historie Sovětského svazu. Z fotografií mizeli nejen jeho spolupracovníci, ale často i samotná vzpomínka na ně. Sovětský režim se snažil vytvořit dojem, že lidé odsouzení během čistek nikdy nehráli významnou roli nebo byli od začátku nepřáteli socialismu. Teprve po Stalinově smrti a hlavně během pozdější destalinizace začalo být možné o některých obětech procesů znovu mluvit otevřeněji. Rykov tak dodnes představuje zvláštní symbol revoluce, která postupně zničila téměř všechny své původní tvůrce. Muž, který chtěl budovat funkční socialistický stát pomocí správy a ekonomiky, nakonec skončil rozdrcený systémem založeným na strachu, paranoie a absolutní poslušnosti. A právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů sovětských dějin. Revoluce, která slibovala nový spravedlivý svět, nakonec začala požírat i vlastní architekty.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
