Maxmilián II.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
(1527–1576) – mezi Lutherem a Vídní
Habsburkové – část 9
Maxmilián II.: habsburk mezi katolíky a protestanty
Po Ferdinandovi I. nepřišel další železný panovník ani nový obránce jediné pravdy. Na habsburský trůn nastoupil muž, který si velmi rychle uvědomil, že jeho hlavním úkolem nebude vítězit, ale udržet pohromadě něco, co se už začínalo rozpadat zevnitř. Maxmilián II. zdědil říši rozdělenou vírou, nervózní šlechtou, městy, která myslela jinak než dvůr ve Vídni, a Evropu, ve které se z náboženství stával důvod k válce. Nebyl mužem velkých projevů ani triumfálních tažení. Nebyl ani fanatikem. Byl pragmatikem v době, která pragmatismus považovala skoro za slabost. Už jeho mládí ukazovalo, že mezi otcem a synem nebude jednoduchý vztah. Ferdinand I. byl přesvědčený katolík, který věřil v pevný řád, disciplínu a poslušnost vůči církvi. Maxmilián byl jiný. Četl protestantské autory, zajímal se o Lutherovy myšlenky a stále více ho přitahovala představa víry bez okázalých obřadů a tvrdé církevní kontroly. Ferdinand z něj měl strach. Ne jako z politického soupeře, ale jako z dědice, který by mohl ohrozit samotnou náboženskou stabilitu habsburského domu. Na vídeňském dvoře se začalo šeptat, že budoucí císař možná jednou přestoupí k luteránství. V Římě to vyvolávalo neklid a papežská kurie sledovala Maxmiliána s rostoucím podezřením. Napětí mezi otcem a synem bylo dlouhodobé. Ferdinand kontroloval jeho okolí, odstraňoval podezřelé rádce a snažil se držet Maxmiliána pod dohledem. Největší obavy vyvolával dvorní kazatel Sebastian Pfauser, muž otevřeně ovlivněný luterstvím, který měl na mladého arcivévodu silný vliv. Zatímco Ferdinand budoval katolickou disciplínu, jeho syn si nechával vykládat evangelium způsobem, který ve Vídni zněl skoro jako kacířství. Maxmilián odmítal některé katolické rituály, kritizoval prázdný formalismus a dával najevo, že víra pro něj není otázkou slepé poslušnosti. Katolíci mu nedůvěřovali. Protestanti mu nevěřili úplně také. A právě tahle nejednoznačnost se později stala základem celé jeho vlády.
Král ještě za života otce
Římskoněmeckým králem byl zvolen roku 1562 ve Frankfurtu nad Mohanem ještě za života svého otce. Habsburkové nechtěli riskovat chaos nebo spory o nástupnictví. O dva roky později, po Ferdinandově smrti roku 1564, převzal Maxmilián vládu jako císař Svaté říše římské. Bez velkých dramat, bez triumfální cesty do Říma a bez papežského korunovačního obřadu. Po Karlu V. už císaři papežské pomazání prakticky nepotřebovali. Moc vznikala politickou dohodou a dynastickou kontinuitou, ne posvátným rituálem. Koruna na Maxmiliána nepřišla díky velkému vítězství. Prostě na něj přišla řada. A přesně tak i vládl. Oficiálně zůstal katolíkem, ale prakticky všechno kolem něj vyvolávalo pochybnosti. Četl protestantské texty, obdivoval Luthera jako myslitele a obklopoval se lidmi, ze kterých měl Řím vyrážku. Odmítal náboženský fanatismus a stále více věřil, že víru už nelze vynutit silou bez rizika katastrofy. V době, kdy Francii ničily náboženské války a německé země byly rozdělené mezi katolíky a protestanty, se Maxmilián snažil hlavně zabránit výbuchu uvnitř vlastní říše. Nebyl reformátor. Nebyl revolucionář. Byl muž, který pochopil, že starý svět už nejde vrátit zpět. Jeho vztah k papeži byl zdvořile chladný. Neodmítal otevřeně autoritu Říma, ale ani se mu slepě nepodřizoval. Papežská kurie v něm viděla problém právě proto, že nebyl čitelný. Katolíkům připadal příliš tolerantní. Protestanti ho zase považovali za člověka, který nikdy neudělá rozhodující krok. Maxmilián se však vyhýbal náboženskému nadšení stejně opatrně, jako se člověk vyhýbá ohni v dřevěném domě. Chápal, že jedna jiskra může zapálit celou říši. Velký rozdíl byl také mezi jednotlivými částmi habsburské monarchie. Vídeň zůstávala centrem katolického dvora a symbolem dynastické moci. Praha byla jiný svět. České země byly nábožensky mnohem otevřenější, protestantské proudy zde měly silné postavení a české stavy si byly vědomy své politické síly. Maxmilián dobře chápal, že v Čechách nelze vládnout stejným způsobem jako v Rakousích. Musel vyjednávat, ustupovat a hledat kompromisy. Právě za jeho vlády začíná být vidět, že význam Prahy uvnitř habsburské monarchie roste. Ještě ne tak výrazně jako za Rudolfa II., ale už tehdy bylo jasné, že české země nejsou jen vedlejší částí říše.
Manželství, které spojovalo dvě habsburské větve
Maxmilián zároveň představoval zvláštní kontrast uvnitř samotného habsburského rodu. Jeho manželkou byla Marie Španělská, dcera Karla V. a sestra Filipa II. Španělská větev Habsburků směřovala k tvrdému katolicismu, centralizaci moci a nekompromisní obraně víry. Madrid působil jako pevnost protireformace. Maxmilián proti tomu vypadal skoro měkce. Filip II. ho považoval za příliš nerozhodného a podezřele tolerantního. Zatímco španělští Habsburkové chtěli Evropu sjednotit pod jednou vírou, Maxmilián se snažil zabránit tomu, aby se Evropa úplně nerozpadla. Jeho vládu neustále komplikoval nedostatek peněz. Války s Osmanskou říší byly drahé a hranice monarchie bylo nutné bránit téměř nepřetržitě. Maxmilián bojoval s Turky hlavně proto, že musel chránit střední Evropu před dalším tlakem z jihovýchodu. Nikdy z toho ale nedělal romantickou legendu obránce křesťanství. Spíše než sláva ho zajímalo, kolik vojáků válka stojí, kolik bude potřeba nových daní a zda říše vůbec unese další konflikt. A právě zde se ukazovala skutečná slabina Svaté říše římské. Císař nebyl absolutní vládce. Byl závislý na souhlasu stavů, knížat a zemských elit, které mu poskytovaly peníze jen tehdy, když samy chtěly. Maxmilián proto často působil nerozhodně, ale ve skutečnosti narážel na velmi reálné limity své moci. Současně se snažil udržovat diplomatické vztahy mezi znesvářenými evropskými dvory a několikrát vystupoval jako prostředník mezi katolickými a protestantskými knížaty. Nechtěl velké ideologické vítězství. Chtěl hlavně zabránit tomu, aby Evropa explodovala příliš brzy.
Císař bez velkých skandálů
Jeho osobní život byl překvapivě klidný. Neprovázely ho velké milostné skandály ani dramatické dvorské intriky. Manželství fungovalo, rodina existovala a synové vyrůstali v prostředí relativní stability. A právě zde leží jedna z největších ironií habsburských dějin. Muž kompromisu a opatrnosti byl otcem Rudolfa II., panovníka, který se postupně uzavře do vlastního světa, přestane důvěřovat lidem a promění Prahu v podivné centrum umění, vědy, astrologie i osobních obsesí. Maxmilián II. nebyl slabý panovník. Jen vládl v době, kdy už síla sama nestačila. Pochopil, že náboženské rozdělení Evropy nelze vyřešit prostým rozkazem. Jeho vláda byla obdobím odkládaného konfliktu. Říše ještě držela pohromadě, ale spíše silou opatrnosti než skutečné jednoty. Maxmilián představoval možná poslední okamžik, kdy ještě existovala šance, že Svatá říše římská zůstane nábožensky smířeným státem. Po něm už začaly pozice tvrdnout. Rudolf II. problém odkládal, ale neřešil. Matyáš a Ferdinand II. se vydali cestou tvrdé rekatolizace. A o několik desetiletí později se Evropa propadla do třicetileté války. Maxmilián tak zůstává zvláštní postavou habsburských dějin. Nebyl dobyvatelem ani fanatikem. Nebyl ani velkým reformátorem. Byl císařem, který se snažil zabránit rozpadu světa, jenž už dávno praskal pod vlastní vahou.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
