Karel V.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
(1500–1558) císař říše, nad kterou nezapadalo slunce
Habsburkové – část 7
Karel V.: císař, nad jehož říší nezapadalo slunce
Byl korunován císařem Svaté říše římské čtyřiadvacátého února 1530 v Boloni. Korunu mu na hlavu položil papež Klement VII. a dějiny tím uzavřely jednu starou kapitolu. Byla to poslední císařská korunovace papežem. Další císaři už přijímali titul bez tohoto obřadu, jako by se i tím potvrzovalo, že starý středověký svět založený na jednotě císaře a církve pomalu mizí. Karel V. byl posledním panovníkem, který ještě mohl věřit v univerzální křesťanskou říši, v Evropu spojenou jednou korunou, jednou vírou a jednou dynastií. Jenže právě během jeho života se ten sen začal rozpadat. Karel nebyl pouze císařem. Byl dynastickou křižovatkou evropských dějin. Rakouské země zdědil po habsburské linii, Španělsko po matce Janě I. Kastilské známé jako Jana Šílená, Nizozemí po burgundských předcích a spolu se španělskou korunou i obrovské zámořské državy v Americe. Nad jeho říší prý nikdy nezapadalo slunce. Ve skutečnosti to ale nebyla jednotná říše, nýbrž obrovský osobní svazek zemí, jazyků, zákonů a tradic, které držela pohromadě jediná věc. Karlova vůle. Nebyl to stát v dnešním moderním smyslu. Byl to svět složený dohromady sňatky, dědictvím, náhodami a smrtmi. A Karel velmi rychle pochopil, že vládnout takovému celku neznamená vládnout, ale neustále bránit rozpadu. Na rozdíl od Maxmiliána I. nebyl mužem okázalosti ani rytířských legend. Nepotřeboval obdiv. Nepózoval jako hrdina. Připomínal spíše nejvyššího účetního Evropy. Místo slavností četl hlášení o válkách, dluzích, povstáních a nedostatku peněz. Vládnutí pro něj nebylo divadlo, ale nekonečná práce. Neustále cestoval mezi Španělskem, Německem, Itálií a Nizozemím, spravoval říši z lodí, hostinců, provizorních dvorů a přeplněných pracovních komnat. Informace přicházely pozdě, rozhodnutí cestovala týdny a svět byl příliš velký, než aby jej mohl někdo skutečně ovládat. Všude byl panovníkem, ale nikde nebyl doma. Narodil se v Gentu, vyrůstal v Nizozemí, španělsky se naučil až později a německy téměř neuměl. V každé části své říše byl trochu cizincem.
Pavie 1525: francouzský král padl do zajetí
Přesto zažil okamžiky, kdy se zdálo, že Habsburkové ovládnou Evropu úplně. Roku 1525 porazila jeho vojska Francouze v bitvě u Pavie a zajala francouzského krále Františka I. Evropa tehdy vypadala, jako by se celý kontinent pomalu skláněl před habsburskou mocí. Jenže ani takové vítězství nepřineslo klid. Strach ostatních panovníků byl po Pavii ještě větší a války pokračovaly dál. Karel zjišťoval, že čím větší je jeho moc, tím více nepřátel proti sobě spojuje. O dva roky později přišel okamžik, který symbolicky ukázal rozpad starého světa. Roku 1527 vyplenili Karlovi neplacení žoldnéři Řím. Město papežů se změnilo v chaos, rabování a násilí, zatímco papež Klement VII. se skrýval v Andělském hradě. Byla v tom obrovská ironie. Panovník, který chtěl být obráncem jednotného křesťanství, nedokázal uhlídat vlastní vojáky a centrum křesťanského světa bylo ničeno armádou císaře. Středověká představa jednotné křesťanské Evropy se tehdy rozpadala přímo v ulicích Říma. Do toho zasáhla reformace. Jméno Martin Luther se Evropou šířilo rychleji než císařské zákony. Tiskařské lisy byly rychlejší než poslové a myšlenky silnější než dekrety. Karel netoužil po náboženských válkách. Toužil po jednotě. Reformace ho netrápila jen jako otázka víry, ale hlavně jako problém vládnutí. Neřešil pouze, kdo má pravdu. Řešil, že se mu říše rozpadá podle konfese. Celý život se snažil zachovat jednotné křesťanství, ale nakonec musel roku 1555 přijmout Augsburský mír a princip „čí země, toho víra“. Muž, který chtěl jednu víru a jednu říši, nakonec podepsal Evropu rozdělenou.
Sulejman před vídní a habsburkové pod tlakem
Jako by to nestačilo, z východu tlačila Osmanská říše vedená sultánem Sulejmanem I. Roku 1529 stanuli Osmané před Vídní a první velké obléhání ukázalo, že Habsburkové už nejsou jen regionální dynastií střední Evropy. Stali se obrannou linií mezi osmanským světem a západem. Konflikt s Turky se od té chvíle stal součástí habsburské identity na další staletí. Karel mezitím stárnul rychleji než jeho říše. Trpěl dnou, bolestmi, únavou a slavnou habsburskou čelistí, která mu komplikovala řeč i jídlo. Málo spal, hodně pracoval a jeho tělo začalo nést stejnou tíhu jako jeho impérium. Z Ameriky proudilo stříbro a zlato, ale Evropa ho vyčerpávala válkami, intrikami a nekonečnými konflikty. Novému světu vládl na dálku a nikdy jej neviděl. Ten starý ho ničil právě proto, že byl příliš blízko. Nakonec udělal něco, co bylo v jeho době téměř nepředstavitelné. Roku 1556 dobrovolně abdikoval. Nebylo to zhroucení ani útěk, ale přiznání reality. Pochopil, že svět je příliš velký na to, aby jej držela pohromadě jediná dynastie a jediný člověk. Rakouské země a císařský titul přešly na jeho bratra Ferdinanda I., čímž vznikla samostatná rakouská habsburská větev. Španělsko, kolonie a zámořské impérium získal jeho syn Filip II., zakladatel španělské habsburské linie. Nebyl to rozpad z krize. Byl to návrat k realitě. Karel byl výjimkou, ne modelem budoucnosti.
Z císařského trůnu do kláštera
Poslední roky života strávil v klášteře Monasterio de Yuste. Největší vládce své doby skončil v tichu mezi modlitbami, hodinami a bolestmi nemocného těla. Muž, který vládl polovině Evropy a oceánům, nakonec hledal hlavně klid. Karel V. byl vrcholem habsburské moci a zároveň začátkem její únavy. Poslední císař středověkého snu a první panovník novověkého chaosu. Maxmilián chtěl být viděn, Karel chtěl mít klid. Maxmilián vytvářel legendu, Karel ji uzavíral. Po něm už nešlo svět ovládnout. Šlo jen o to udržet jej pohromadě ještě o něco déle. A s jeho odchodem se rakouská a španělská větev Habsburků definitivně rozešly. Každá svou cestou. Každá se svými ambicemi. Každá se svým budoucím koncem.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
