Josef I.
| |

Josef I.

Poslech článku
0:00 / 0:00 odhad
0:00
0 %
Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

(1678–1711)

Habsburkové – část 16.

Josef I.: habsburk, který chtěl monarchii rozhýbat

Josef I. působil v habsburských dějinách skoro jako někdo, kdo omylem nastoupil do špatné dynastie. V rodě, kde se cenila hlavně trpělivost, opatrnost a schopnost přežít další katastrofu bez viditelné emoce, se najednou objevil panovník mladý, energický a nebezpečně aktivní. Když roku 1705 usedl na císařský trůn, nevypadal jako člověk, který chce jen udržet monarchii při životě. Vypadal spíš jako někdo, kdo ji chce probudit. A právě to bylo v habsburském prostředí téměř podezřelé. Narodil se roku 1678 jako syn Leopolda I., ale povahou byl skoro pravým opakem svého otce. Leopold působil jako člověk, který vládl hlavně modlitbou, trpělivostí a nekonečnými ceremoniemi. Josef naproti tomu miloval pohyb, lov, hudbu, koně, společnost i vojenský život. Dvůr pod ním po letech habsburské melancholie náhle ožil. Konečně se objevil Habsburk, který nevypadal, že přežívá jen díky disciplíně a vyčerpání vlastních lékařů. Na trůn se nedostal díky dramatickému boji o moc. Prostě přežil. Většina jeho sourozenců zemřela dřív, než stačila vstoupit do dynastické hry. Habsburská selekce fungovala tvrdě a bez sentimentu. Kdo přežil dětství, měl šanci vládnout Evropě. Josef byl navíc na vládu připravován velmi pečlivě. Ovládal několik jazyků včetně češtiny, zajímal se o historii, právo i správu státu a chápal politiku rychleji než většina dvorských úředníků. Jinými slovy měl vlastnosti, které z něj v habsburském prostředí dělaly až podezřele moderního člověka. Už jako dítě byl korunován uherským králem a později římskoněmeckým králem, aby bylo jasné, kdo po Leopoldovi převezme vládu. Českým králem korunován nebyl, ale české země neignoroval. Do Prahy přijel osobně a poklonil se Palladiu země české. Chápal, že Koruna česká není jen historická dekorace připojená k Vídni. Na Habsburka překvapivě dobrý postřeh.

Válka o španělské dědictví a prázdná pokladna

Když roku 1705 převzal monarchii, dostal stát vyčerpaný téměř nepřetržitými válkami. Válka o španělské dědictví zachvátila Evropu a Habsburkové bojovali o jednu z největších mocenských her své historie. Josefův mladší bratr Karel VI. se ucházel o španělský trůn a existovala reálná možnost, že by se pod jednou dynastií znovu spojilo Rakousko a Španělsko. Evropě začala připadat představa obrovské habsburské říše skoro stejně nebezpečná jako moc Francie. Josef tak nevládl jen unavené monarchii, ale seděl přímo uprostřed evropské partie, kde se rozhodovalo o rovnováze sil na celém kontinentu. A zatímco jeho předchůdci často jen improvizovali mezi katastrofami, Josef se pokusil stát skutečně řídit. Začal omezovat výdaje dvora, škrtal zbytečné ceremonie, omlazoval úřednický aparát a snažil se posílit centrální správu monarchie. Sáhl na daně, finance i soudnictví. Některé reformy byly nepopulární, jiné nedokončené, ale samotná skutečnost, že císař chtěl systém měnit místo nekonečného zalepování krizí, působila téměř revolučně. Na rozdíl od mnoha Habsburků měl navíc skutečný vztah k armádě. Nejen jako k symbolu moci, ale jako k fungujícímu nástroji státu. Zajímal se o pevnosti, organizaci vojska i strategii. Roku 1702 se osobně účastnil obléhání Landau. Ne proto, že by toužil po romantické slávě válečníka, ale protože měl pocit, že císař má být vidět i mimo portréty a audience. Vojáci ho respektovali právě proto, že nepůsobil jako panovník, kterého armáda zná jen z mincí a modliteb. Současně musel řešit povstání Františka II. Rákócziho v Uhrách. Monarchie byla vyčerpaná a Uhry znovu připomínaly, že habsburská vláda tam nikdy nebyla úplně samozřejmá. Josef však nebyl slepý fanatik represe. Chápal, že nekonečné válčení monarchii ničí. Konflikt se proto postupně posouval směrem k jednání a kompromisu.

Církev už neměla mít poslední slovo

Zajímavé bylo i jeho postavení vůči církvi. Byl věřící, ale nebyl tak podřízený jezuitům jako jeho otec. Náboženství pro něj nebylo jediným principem fungování státu. Přemýšlel praktičtěji a racionalističtěji. V jeho přístupu už byly vidět první náznaky budoucího osvícenského absolutismu. Josef II. tak nevznikl z ničeho. První habsburské pokusy vládnout více rozumem než tradicí se objevily už u Josefa I. Jenže Josef nebyl jen reformátor a voják. Měl i velmi nehabsburskou chuť užívat si života. Měl milenky, byl společenský, temperamentní a dvůr o jeho aférách dobře věděl. V rodině, která často působila dojmem, že i manželství uzavírá z administrativní povinnosti, byl Josef téměř extravagantní zjev. Ironií je, že právě tento způsob života mohl přispět k oslabení jeho zdraví. Některé dobové řeči naznačovaly, že jeho organismus byl už před nemocí vyčerpaný. A pak přišly neštovice. Náhle a bez velkého dramatu. Roku 1711 bylo Josefovi pouhých třiatřicet let. Monarchie se právě začínala stabilizovat, válka o španělské dědictví směřovala k závěru a reformy se pomalu rozbíhaly. A najednou konec. Plány zůstaly v šuplících, reformy nedokončené a stát znovu převzali lidé opatrnější, pomalejší a mnohem více uvěznění v ceremoniích. Po Josefovi zůstaly jen dvě dcery a dynastie se znovu vyděsila otázkou mužského dědice.

Smrt, která změnila habsburské nástupnictví

Jeho smrt navíc možná změnila celé další století habsburské monarchie. Kdyby vládl déle, mohly reformy přijít o generaci dřív. Místo toho nastoupil Karel VI., panovník mnohem váhavější, posedlý ceremoniemi a později i zoufalou snahou zachránit nástupnictví pomocí Pragmatické sankce. Josef I. tak v habsburských dějinách působí téměř jako omyl času. Nebyl slabý ani neschopný. Nebyl to tragický snílek ani fanatik. Jen přišel příliš brzy. V dynastii, která přežívala hlavně setrvačností, se objevil člověk, který chtěl stát skutečně měnit. A habsburské dějiny měly zvláštní talent zbavovat se právě těch panovníků, kteří mohli monarchii proměnit nejvíc.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/




Vladimír Dlouhý

Vladimír Dlouhý

Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.

Autor webu HistorieZabavne.cz

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *