Josef II.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
(1741–1790)
Habsburkové – část 19.
Josef II.: císař, který chtěl reformovat úplně všechno
Josef II. byl přesně ten typ panovníka, který vstoupí do místnosti, rozhlédne se po všech staletích tradic, privilegií, obřadů a pověr a pronese: „Dobře. Všechno je špatně. Předěláme to.“ A myslí to smrtelně vážně. Ne po poradě. Ne postupně. Hned. Josef II. nebyl panovník, který chtěl monarchii pouze udržet při životě. Chtěl ji kompletně přepracovat. Po Karlu VI., který věřil dokumentům, a po Marii Terezii, která věřila hlavně v přežití dynastie, přišel člověk, který věřil především rozumu. A byl přesvědčený, že pokud je něco logické, svět nemá právo odporovat. Josef II. byl asketa na trůně. Spal málo, jedl střídmě a pracoval téměř chorobně. Dvorský ceremoniál nesnášel, okázalost ho obtěžovala a prázdná aristokratická elegance mu připadala jako ztráta času. Čím víc se vzdaloval běžnému lidskému životu, tím víc připomínal úřední stroj v císařské uniformě. V osobním životě navíc příliš štěstí nezažil. Jeho první manželku Isabellu Parmskou skutečně miloval, ale ta zemřela velmi mladá. Druhé manželství bylo chladné a krátké. Děti mu zemřely a Josef se postupně uzavřel do práce, reforem a nekonečných státních plánů. Emoce nahrazoval disciplínou a tam, kde jiní hledali útěchu, on otevíral další složku s reformami. Dlouhá léta vládl vedle Marie Terezie jako její spoluvladař. Formálně císař, prakticky syn pod dohledem. Matka byla opatrná, hluboce věřící a politicky zkušená. Josef byl netrpělivý, racionalistický a přesvědčený, že všechno chápe rychleji než okolí. Neustále narážel na její brzdy. Když chtěl reformy, ona chtěla stabilitu. Když chtěl bourat staré pořádky, ona se bála chaosu. Po její smrti v roce 1780 jako by někdo odstranil poslední pojistku. Nahromaděná energie explodovala a monarchie se změnila v obrovskou laboratoř osvícenských experimentů.
Nevolnictví, mučení a církev pod dohledem státu
Nevolnictví zrušit. Mučení zakázat. Robotu omezit. Soudnictví reformovat. Církev podřídit státu. Kláštery zavřít. Úřady centralizovat. Zavést jednotná pravidla, jednotné zákony a jednotnou správu. Němčina měla sjednotit administrativu celé říše. Ne z nenávisti k národům, ale z posedlosti efektivitou. Josef II. nevěřil na staré zemské svobody ani historické výjimky. Věřil na stát, který funguje stejně přesně jako armáda nebo účetní kniha. Patent tolerance z roku 1781 otevřel legální prostor protestantům a pravoslavným. Zrušení nevolnictví téhož roku zásadně změnilo vztah mezi vrchností a venkovem. Poddaný už nebyl majetek připoutaný k půdě. Jenže Josefova tolerance měla zvláštní podobu. Nebyla postavená na představě osobní svobody. Byla postavená na představě užitečného a klidného státu. Víra ano. Náboženské nadšení ne. Procesí omezit. Poutě kontrolovat. Kláštery, které neučily, neléčily ani nepomáhaly společnosti, zrušit. Pro Josefa byly kontemplativní řády ekonomicky jen neproduktivní instituce. Pro lidi ale představovaly součást jejich identity a duchovního světa. Když nechal zavírat kláštery a rušit staré náboženské zvyky, mnozí neměli pocit reformy, ale pocit, že stát začal útočit na samotný řád života. Jeho posedlost užitečností byla téměř absolutní. Přesouval hřbitovy za města kvůli hygieně, omezoval okázalé pohřby a dokonce experimentoval s představou jednoduchých společných rakví, protože luxusní pohřbívání považoval za nepraktické plýtvání. Pro osvícence racionalita, pro obyčejné lidi děsivá představa světa bez posvátnosti.
Josefinismus: monarchie jako obrovský úřad
Josef II. vytvořil systém, kterému se později začalo říkat josefinismus. Nebyla to jen série reforem. Byl to úplně nový model státu. Centralizovaný, řízený, evidovaný a kontrolovaný z centra. Úředník se stával důležitější než stará aristokracie. Stát měl vědět všechno. Kolik lidí žije v zemi. Kolik půdy existuje. Kolik kdo platí. Kolik klášterů je „užitečných“. Josefínský katastr nebyl jen účetnictví půdy. Byl symbolem nové doby, kdy monarchie začala své obyvatelstvo systematicky měřit a organizovat. Cestoval inkognito, kontroloval úřady, zapisoval si stížnosti a osobně opravoval formuláře. Nesnášel pomalost a nesnášel výmluvy. Nebyl osvícený romantik, byl to technik moci. Když něco nefungovalo, nehledal kompromis. Hledal způsob, jak to přinutit fungovat. Jenže monarchie nebyla stroj. Byla to směs národů, tradic, jazyků a starých zvyků. Čím víc Josef tlačil na jednotnost, tím větší odpor vyvolával. V Uhrách ho nenáviděli, protože odmítal jejich historická privilegia. V rakouském Nizozemí vypuklo otevřené povstání. Šlechta se bála ztráty vlivu a církev ho považovala téměř za nepřítele. A obyčejní lidé často nechápali, proč jim císař najednou mluví do víry, zvonů, poutí, hřbitovů i svateb. Reformy byly moderní, ale přicházely příliš rychle, příliš shora a bez schopnosti pochopit lidský strach ze změny. Ani zahraniční politika mu nepřinesla vítězství, které očekával. Společně s Kateřinou II. vstoupil do války proti Osmanské říši. Josef věřil, že osvícený stát dokáže válčit stejně efektivně jako reformovat úřady. Jenže válka není účetní tabulka. Tažení skončilo vyčerpáním, nemocemi a chaosem. Josef II. nebyl vojevůdce. Byl reformátor. A realita bojiště mu tvrdě připomněla, že pravda napsaná na papíře sama o sobě nevyhrává bitvy.
Na konci života část reforem odvolal
Na konci života byl unavený, nemocný a zklamaný. A tehdy udělal něco velmi neobvyklého. Část svých reforem odvolal. Ne proto, že by přestal věřit rozumu. Ale protože konečně pochopil, že vládnout neznamená jen vědět, co je správné. Znamená to vědět, kdy přestat tlačit. Pochopil příliš pozdě, že společnost nelze změnit pouze silou inteligence a dobrých úmyslů. Jeho slavný epitaf, který si údajně přál na náhrobek — „Zde leží Josef II., který neuspěl ve všem, co podnikl.“ — dokonale vystihuje celý jeho život. Genialita, únava, ironie i porážka v jediné větě. Přesto většina jeho myšlenek přežila jeho samotného. Zanechal stát modernější, centralizovanější a racionalizovanější než kdykoliv předtím. Nebyl milovaný ani klidný vládce. Zanechal rozbouřenou monarchii a obrovské množství nepřátel. Ale zároveň posunul habsburskou říši do moderní doby rychleji než kdokoliv před ním. Josef II. běžel před svou dobou příliš rychle. Říkal věci příliš nahlas a měnil svět bez ohledu na to, že lidé potřebují čas. Chtěl z poddaných udělat občany, ale stále je nedokázal přestat řídit jako poddané. Měl pravdu dřív, než ji byli ostatní schopni přijmout. A právě proto zůstává jedním z nejrozporuplnějších, ale zároveň největších Habsburků našich dějin.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
