Grigorij Zinovjev – bolševický intrikán kterého nakonec sežral vlastní systém

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Narodil se roku 1883 jako Ovsej Gershon Aronovič Radomyslskij rusky Grigorij Zinovjev do židovské rodiny na území dnešní Ukrajiny tehdy patřící k Ruskému impériu. Už samotná změna jména napovídá, že šlo o člověka, který se celý život přizpůsoboval okolnostem i mocenskému větru. Byl inteligentní, ambiciózní a posedlý politikou. Ke komunismu se dostal velmi brzy a rychle se stal profesionálním revolucionářem, pro kterého normální život prakticky neexistoval. Byla jen strana, konspirace, emigrace a nekonečný boj o moc. Zinovjev patřil k nejbližším Leninovým spolupracovníkům a dlouhá léta fungoval téměř jako jeho stín. Nebyl to muž zákopů ani bojovník s puškou v ruce. Byl to řečník, zákulisní manipulátor a aparátčík s obrovským egem a ještě větší vírou ve vlastní historickou důležitost. V revolučním prostředí působil jako člověk, který nepotřebuje dobývat ulici, protože chce ovládat místnost, kde se rozhoduje.

Paradoxně právě on se v říjnu 1917 společně s Kameněvem postavil proti okamžitému ozbrojenému převzetí moci. Veřejně varovali před povstáním a Lenin to považoval za zradu. V prostředí bolševiků to bylo asi stejně bezpečné jako přijít na mafiánskou poradu a začít mluvit o etice. Jenže po vítězství revoluce potřebovala nová moc zkušené tváře a hlavně jednotu, takže Zinovjev dostal odpuštění. A rychle stoupal vzhůru. Po roce 1917 se stal jedním z nejmocnějších mužů Sovětského svazu. Ovládal Petrohrad, vedl Kominternu a jeho portréty visely vedle Leninových. V té době byl považován za jednoho z nejpravděpodobnějších Leninových nástupců. Jeho projevy se tiskly po milionech a jeho vliv byl skutečný. Zinovjev si začal připadat jako muž, který sedí u hlavního stolu dějin. Jenže bolševická politika připomínala spíš restauraci, kde se hosté pravidelně stávají součástí menu.

Po Leninově smrti se Zinovjev spojil se Stalinem a Kameněvem proti Trockému. Společně ho politicky zničili, izolovali a nakonec vyhnali ze země. V tu chvíli si Zinovjev myslel, že vyhrál. Jenže Stalin hrál jinou hru. Delší, chladnější a bez slitování. Jakmile byl Trockij odstraněn, stal se Zinovjev přebytečný. Pokusil se Stalina zastavit pozdě a hlavně neobratně. Vznikla opozice, následovalo sesazení z funkcí, veřejné ponižování a vyloučení ze strany. A pak přišla typická bolševická tragédie. Zinovjev se začal kát. Psal sebekritiky, omlouval se, veřejně se ponižoval a prosil o návrat do strany. Věřil, že poslušnost a loajalita ho ochrání. Jenže systém, který sám pomáhal budovat, už dávno nepotřeboval věrné soudruhy. Potřeboval exemplární oběti.

Roku 1936 byl zatčen a postaven před první moskevský monstrproces. Obvinění byla absurdní i na sovětské poměry. Spiknutí s Trockým, terorismus, spolupráce se zahraničními nepřáteli. Prostě kompletní balíček všeho, co bylo zrovna potřeba. Proces nebyl hledáním pravdy. Byla to politická divadelní hra pro zastrašení celé země. Zinovjev se zlomil. Přiznal se ke všemu, co mu předložili, a prosil o život. Nabízel služby režimu, snažil se přežít. Marně. Byl odsouzen k smrti a zastřelen. Muž, který pomáhal budovat systém teroru, skončil jako jeho další oběť. Bez hrdinského odporu, bez velkého posledního projevu, bez revoluční romantiky. Jen jako zlomený aparátčík, který příliš pozdě pochopil, že režim založený na strachu neumí odpouštět ani vlastním architektům. Grigorij Zinovjev tak zůstává dokonalým symbolem bolševika, který přežil revoluci jen proto, aby ho nakonec rozdrtila mašinérie, kterou sám pomáhal rozpohybovat.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/