Fridrich
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
(1289–1330)
Mezi Lucemburky a pádem dynastie
Habsburkové – část 3
Fridrich sličný: habsburk, který prohrál boj o říšskou korunu
Někteří panovníci po sobě zanechají slavné bitvy, jiní velkolepé paláce a další alespoň pořádný chaos. Fridrich Sličný po sobě zanechal hlavně pověst člověka, který se pokusil vládnout podle rytířských pravidel ve chvíli, kdy už Evropa začínala hrát mnohem cyničtější hru. Po zakladatelské energii Rudolfa I. Habsburského a tvrdé moci Albrechta I. přichází v habsburském příběhu okamžik nejistoty. Říše byla unavená konflikty, šlechta rozdělená a habsburská moc po vraždě Albrechta I. otřesená. Právě do této atmosféry vstoupil Fridrich, muž, který měl být pokračovatelem dynastické ambice, ale stal se spíše symbolem rytířské cti než skutečné vlády. Narodil se roku 1289 ve Vídni jako druhorozený syn Albrechta I. a Alžběty GorickoTyrolské. Už od mládí vyrůstal ve světě, kde se moc nedědila samozřejmě, ale musela být neustále obhajována. Když se jeho starší bratr Rudolf stal českým králem, převzal Fridrich správu rakouských zemí. Rudolfova brzká smrt i následná vražda Albrechta I. však habsburské postavení téměř rozvrátily. Dynastie náhle bojovala nejen o českou korunu, ale dokonce o udržení vlastních držav. Habsburkové tehdy ještě nepůsobili jako nedotknutelná evropská velmoc. Byli rodem, který neustále riskoval víc, než si mohl dovolit. A právě v tom byla jejich síla i slabost zároveň.
Lucemburkové potvrdili habsburkům země, ne však říši
Nový římský král Jindřich VII. Lucemburský sice Habsburkům jejich země potvrdil, ale samotná říše už začínala být prostorem ostrého soupeření mezi Lucemburky, Wittelsbachy a Habsburky. Fridrich pochopil, že pouhá vojenská síla nestačí. Proto hledal spojence i diplomaticky. Roku 1313 se oženil s Isabelou Aragonskou, dcerou aragonského krále Jakuba II. Sňatek nebyl jen reprezentativní záležitostí, přinesl Habsburkům prestiž i podporu významného středomořského rodu. Isabela přijala německé jméno Alžběta a podle kronik bylo jejich manželství překvapivě harmonické. Přesto je pronásledovaly finanční problémy. Nekonečný boj o říšskou korunu vysával habsburskou pokladnu natolik, že Isabela musela prodávat své šperky, aby financovala dvůr i válku. Válečné výpravy, žoldnéři, diplomatické dohody i reprezentace dvora spolykaly obrovské částky a dynastická ambice byla větší než skutečné možnosti rodu. Po smrti Jindřicha VII. roku 1313 nastal boj o uprázdněný římský trůn. Volba v roce 1314 skončila chaosem. Část kurfiřtů zvolila Fridricha, druhá část jeho bratrance Ludvíka IV. Bavorského. Říše tak získala dva krále zároveň. Dvě korunovace, dvě legitimity a jednu nevyhnutelnou válku. Nad vším navíc visela otázka papežského souhlasu. Římská koruna už nebyla jen záležitostí vojska a kurfiřtů. Bez podpory papeže zůstávala každá vláda nejistá a napadená. Fridrich se v tomto světě pohyboval mnohem obtížněji než jeho soupeř. Vedle Ludvíka Bavora, energického a politicky bezohledného protivníka, působil téměř starosvětsky. Fridrich stále věřil v rytířskou čest, legitimitu a sílu přísahy. Ludvík už vládl pragmatičtěji. Jeden bojoval jako poslední rytíř starého řádu, druhý jako politik nové doby.
Leopold I. Byl jeho nejdůležitější oporou
Jeho hlavní oporou byl mladší bratr Leopold I. Habsburský, schopný vojevůdce a organizátor habsburské moci. Dokud Leopold žil, mohli Habsburkové doufat, že vojenská síla převáží nad politickou nejistotou. Rozhodující střet však přišel roku 1322 v bitvě u Mühldorfu. Fridrich utrpěl drtivou porážku a padl do zajetí. Byl internován na hradě Trausnitz v Bavorsku. Právě zde vznikla nejslavnější epizoda jeho života. V roce 1325 uzavřel s Ludvíkem tzv. Trausnitzký mír. Slíbil, že pokud jeho bratři nepřijmou dohodu, vrátí se dobrovolně zpět do zajetí. A přesně to udělal. Když Leopold odmítl podmínky smlouvy, Fridrich se skutečně vrátil ke svému protivníkovi. Ve středověké politice téměř neuvěřitelný čin. Kronikáři jej líčili jako vzor rytířské cti, i když politicky šlo o gesto téměř nepraktické. Ludvík byl tímto krokem natolik ohromen, že s Fridrichem uzavřel novou smlouvu a uznal jej za spolukrále říše. Ve skutečnosti však vládl především on sám. Fridrich už neměl sílu ani prostředky situaci změnit. A právě zde je vidět tragédie jeho osobnosti. Byl čestný ve světě, který se rychle učil, že vítězí hlavně pragmatismus. Tam, kde jiní panovníci měnili spojence podle potřeby, Fridrich stále věřil, že slovo panovníka má cenu vyšší než okamžitý prospěch.
Smrt bratra ukončila habsburskou ofenzivu
Smrt Leopolda roku 1326 znamenala definitivní konec habsburské ofenzivy. Fridrich přišel nejen o bratra, ale o člověka, který za něj vedl válku a držel dynastickou moc pohromadě. Od té chvíle jako by z habsburského odporu zmizela poslední energie. Fridrich stále nosil korunu, ale stále méně vládl. Ani jeho osobní život nepřinesl dynastickou jistotu. S Isabelou měl děti, ale jediný syn zemřel už v dětství. Budoucnost rodu zůstávala nejistá a habsburská linie stále zranitelná. To vše posilovalo atmosféru vyčerpání, která obklopovala poslední roky jeho vlády. Poslední léta jeho života byla tichá a poznamenaná nemocemi. Kronikář Petr Žitavský píše, že zemřel „utrápen tíhou rozličných nemocí“. Pobyt ve vězení pravděpodobně podlomil jeho zdraví natolik, že se téměř stáhl z veřejného života. Zemřel roku 1330 na hradě Gutenstein a byl pohřben v klášteře Mauerbach, který sám založil. Jeho žena Isabela ho přežila jen o několik měsíců. Fridrich Sličný nevyhrál říši. Nebyl velkým dobyvatelem ani triumfálním panovníkem. Přesto sehrál důležitou roli. V době, kdy se habsburská dynastie mohla snadno rozpadnout pod tlakem soupeřů, udržel její postavení a převedl rod přes období nejistoty. Jeho život ukázal, že Habsburkové ještě neuměli vždy vítězit. Ale už dokázali přežít.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
