Caligula – císař který proměnil Řím v krvavou reality show
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Caligula: z oblíbeného prince císařem „botičkou“
Kterému dějiny s dokonalým smyslem pro humor nadělily přezdívku Caligula, tedy „botička“, byl přesně ten typ vládce, u kterého si i antický Řím musel říct, že tohle už není politický systém, ale vražedná reality show. Jako dítě pobíhal po vojenských táborech v miniaturní legionářské výstroji a vojáci si z něj udělali maskota. Tehdy ještě nikdo netušil, že z roztomilé „botičky“ vyroste císař, který promění nejmocnější říši světa v osobní krvavý kabaret s tak absurdními scénami, že by je dnes Netflix radši označil varováním pro diváky. Zpočátku vládl docela normálně, což bylo u Caliguly vlastně první varování. Jenže někdy později přišel nervový kolaps, duševní nemoc nebo prostě okamžik, kdy mu definitivně došlo, že může dělat úplně cokoliv a nikdo mu v tom nezabrání. A od té chvíle začal Řím připomínat nekonečné divadelní představení, kde císař psal scénář, hrál hlavní roli a zároveň rozhodoval, kdo zemře v další epizodě.
Rodina, ve které se o trůn bojovalo na život a na smrt
Aby bylo jasno, tenhle chaos nevznikl z ničeho. Caligula byl produktem rodiny, kde se moc dědila spolu s paranoiou, jedem a talentem odstraňovat příbuzné rychleji než účetní chyby. Jeho prababička Livia byla oficiálně zosobněním římské ctnosti a neoficiálně ženou, u které bylo rozumné odmítat houby, víno i podezřele milé pozvání na večeři. Skříňka s jedy byla u JulioClaudiovců skoro běžná součást domácnosti. Caligula si z rodinného prostředí odnesl hlavně jednu lekci. Problémy se neřeší, problémy se odstraňují. Jenže zatímco Livia postupovala tiše a elegantně, Caligula miloval veřejné představení. Proč někoho nenápadně otrávit, když ho můžete nechat popravit během hostiny a ještě si u toho zlepšit náladu. Byl přesvědčený, že je živý bůh, a jako každý amatérský bůh očekával odpovídající servis. Nechal si stavět chrámy se svými sochami převlečenými za různé bohy, aby si mohl každý den vybrat, jestli bude Jupiter, Apollo nebo někdo jiný. Senátory nutil, aby mu obětovali jako božstvu, a kdo se netvářil dostatečně nadšeně, začal mít velmi krátkou politickou budoucnost.
Senát ho nenáviděl, armáda ho potřebovala
Zatímco římská elita v něm viděla šílence, jeho germánští strážci ho často brali smrtelně vážně. Caligula si kolem sebe držel ozbrojené Germány z prostředí, kde vládce nebyl úředník v tóze, ale pán života a smrti. Pro ně nebyl císař směšný klaun v purpuru, ale skutečný živý bůh. Ironie byla téměř dokonalá. Čím víc se ho senát snažil považovat za blázna, tím víc ho jeho osobní stráž uctívala. A Caligula si tuhle roli očividně užíval. Podle antických autorů spal se svou sestrou Julií Drusillou a rozhodně se nesnažil to skrývat. Bral ji na hostiny, choval se k ní jako k manželce a po její smrti ji dokonce nechal prohlásit bohyní. Pro Římany to nebyl jen skandál, ale jasný vzkaz. Zákony a pravidla platí pro obyčejné lidi, ne pro císaře. A pak tu byl jeho slavný kůň Incitatus. Měl mramorovou stáj, purpurové deky, vlastní služebnictvo a podle některých pramenů ho chtěl Caligula jmenovat senátorem. Možná to nebyl vtip. Možná to byla nejupřímnější politická analýza tehdejšího senátu.
Válka s mořem a císařská reality show
Absurdity tím ale nekončily. Caligula vyhlásil válku moři, nechal legie nastoupit proti vlnám a po „vítězství“ nařídil sbírat mušle jako válečnou kořist. Stavěl mosty přes moře jen proto, aby po nich mohl jezdit na koni tam a zpět a dokazovat, že věštby nic neznamenají. Vraždy se během jeho vlády změnily v běžnou administrativní proceduru. Popravovalo se ze zábavy, z nudy i ze špatné nálady. Kdo byl příliš bohatý, byl podezřelý. Kdo byl příliš oblíbený, byl mrtvý. Kdo byl příliš tichý, budil podezření, že něco plánuje. Caligula si nechával popravovat lidi během hostin pro lepší trávení a litoval, že Řím nemá jednu jedinou hlavu, kterou by mohl useknout jedním úderem. Nakonec i pretoriáni pochopili, že být osobní ochrankou psychicky rozpadlého boha není dlouhodobě udržitelná kariéra. Roku 41 ho ubodali na chodbě paláce jako porouchaný kus nábytku, který už jen překážel. Senát si oddychl, ale jen na chvíli. Po Caligulovi přišel Claudius a Řím pomalu začal chápat, že problém nebyl v jedné „botičce“, ale v celé císařské rodině. Caligula tak zůstal symbolem toho, co se stane, když absolutní moc potká ego, které by bylo přehnané i na divadelního herce. A jeho kůň Incitatus? Ten z celé té frašky možná vyšel jako jediný se zachovanou důstojností.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
