Nero – císař, který miloval hlavně vlastní potlesk
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Nero – císař, který miloval hlavně vlastní potlesk
Nero: císař, který miloval hlavně vlastní potlesk
Byl přesně ten typ vládce, kterého nechcete mít ani jako předsedu SVJ, natož jako božského císaře římské říše. Néro převzal moc velmi mladý a zpočátku vypadal překvapivě slibně. Vedle něj stáli schopní lidé jako Seneca nebo Burrus a Řím si chvíli myslel, že možná dostane rozumného panovníka. Jenže Nero měl trochu jinou představu o ideálním životě. Nechtěl být velkým státníkem. Chtěl být obdivovaným umělcem. Vládnutí ho obtěžovalo asi stejně jako účetnictví člověka, který chce celý den hrát na kytaru a psát básně o vlastní genialitě. Zpočátku se tvářil jako osvícený císař. Pak zjistil, že být středem vesmíru je mnohem zábavnější. Kritika? Zrada. Nesouhlas? Spiknutí. A rodina? Potenciální problém. Všichni mu přece měli tleskat a obdivovat jeho „geniální“ umělecké vlohy.
Agrippina mu pomohla na trůn. Pak začala překážet
Jeho matka Agrippina mladší ho zpočátku držela pod kontrolou a výrazně mu pomohla na trůn. Jenže silné matky a císařská ega obvykle nevytvářejí stabilní kombinaci. Když mu začala překážet, vyřešil to Nero velmi římsky a zároveň velmi psychopaticky. Nechal ji zavraždit. Podle tradice se ji nejdřív pokusil zabít na speciálně upravené lodi, která se měla potopit. Jenže Agrippina přežila a doplavala ke břehu, což muselo být pro císařský plánovač atentátů docela trapné ráno. Nakonec poslal vojáky, aby práci dokončili klasickou cestou. Ani Seneca, jeho učitel a filozof, nakonec neunikl císařově paranoie. Nero mu dovolil vybrat si mezi sebevraždou a… vlastně ne, moc na výběr neměl. A tak slavný stoik skončil stejně jako mnoho dalších lidí v okolí císaře. Čím déle Nero vládl, tím víc připomínal člověka, který se uzavřel do vlastního světa potlesku, podezírání a přehnaného ega.
Velký požár říma a legenda o císaři s lyrou
Pak přišel rok 64 a velký požár Říma. Oficiálně šlo o nešťastnou náhodu. Neoficiálně dostal Nero ideální příležitost přestavět město podle vlastního vkusu. A jeho vkus rozhodně nebyl skromný. Na místě části zničeného Říma začal budovat obrovský Zlatý dům, luxusní palácový komplex se zahradami, jezery a gigantickou sochou sebe sama vysokou jako menší panelák. Roční daně z provincií mizely rychleji než víno na císařské hostině. Legenda tvrdí, že během požáru hrál na lyru a zpíval o pádu Tróje. Možná nehrál. Možná jen dramaticky pozoroval atmosféru. Každopádně někdo za katastrofu musel zaplatit a Nero našel ideální obětní beránky. Křesťany. Byli malí, neoblíbení a bez politické ochrany. Praktické, levné a efektivní. Následovalo první velké pronásledování křesťanů v dějinách Říma. Někteří byli popravováni, jiní používáni jako živé pochodně při císařských slavnostech. Řím začínal chápat, že jeho císař je možná větší herec než vládce.
Umělec na trůně a říše, která měla jiné starosti
Nero byl přesvědčený, že je geniální umělec. Publikum sice jeho vystoupení opouštělo jen pod hrozbou trestu smrti, ale to jsou detaily. Zatímco říše krvácela a provincie se bouřily, císař objížděl soutěže v hudbě a poezii a rozdával si ceny téměř sám sobě. Kritici by řekli, že šlo o první talentovou show s povinnou účastí. Nakonec se proti němu obrátila armáda, senát i většina těch, kteří mu ještě nedávno poslušně tleskali. Opustený, nenáviděný a bez podpory utekl z Říma a roku 68 spáchal sebevraždu. Před smrtí údajně pronesl slavnou větu: „Jaký umělec ve mně umírá.“ Řím si v tu chvíli pravděpodobně hlavně oddychl. Nero zůstal v dějinách jako dokonalé varování před tím, co se stane, když absolutní moc spojíte s křehkým egem, narcismem a posedlostí vlastním potleskem. Když totiž vládce miluje hlavně sebe, stát se velmi rychle změní jen v kulisu pro jeho osobní divadlo.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
