Viktor Frankl

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Viktor Frankl – muž, který našel smysl i v pekle

Byl úspěšný vídeňský psychiatr židovského původu, který měl ještě před válkou jasně formulovanou teorii psychoterapie a slibně rozjetou kariéru. V roce 1942 stál před rozhodnutím, které vypadalo jednoduše jen na papíře. Měl vystavená americká víza a mohl odejít do bezpečí, zachránit sebe i své dílo, na kterém roky pracoval. Rozhodl se ale zůstat, protože jeho rodiče odejít nemohli. Tím vědomě obětoval vlastní bezpečí a zároveň vstoupil do situace, která jeho myšlenky podrobila nejtvrdší možné zkoušce. Franklova teorie vycházela z radikální myšlenky, že člověka nedrží při životě slast ani moc, ale smysl. Už tehdy šlo o základ knihy, kterou svět později poznal jako Člověk hledající smysl. Když si pro Franklovy přišli nacisté, vzal si rukopis s sebou, zašil ho do podšívky kabátu a věřil, že pokud přežije on, přežije i kniha. Po příjezdu do tábora ale přišlo rychlé procitnutí. Svlékli ho do naha, ostříhali a na ruku mu vytetovali číslo 119104. Jméno, profese i minulost zmizely během několika minut. Koncentrační tábor fungoval jako továrna na rozklad člověka. Nešlo jen o hlad a fyzickou bolest. Šlo o systematické ničení identity. Člověk měl přestat být člověkem a změnit se v číslo čekající na smrt. A právě tam Frankl začal pozorovat něco, co ho jako psychiatra šokovalo víc než samotné násilí.

Viděl, že lidé neumírali jen na nemoci a vyčerpání. Často umírali ve chvíli, kdy ztratili důvod žít. V lágrech se pro takové vězně používal výraz muselmann. Chodící mrtvola. Člověk, který už psychicky rezignoval, přestal bojovat, přestal se chránit a jen čekal na konec. Frankl pochopil, že mezi životem a smrtí někdy nestojí síla těla, ale existence nějakého proč. Dítě, které člověk chce znovu vidět. Nedokončená práce. Víra. Povinnost. Naděje. Když někdo ztrácel vůli, ptal se ho na jedinou věc. Pro koho nebo pro co ještě musíš žít. Nemohl lidem dát jídlo ani svobodu. Dokázal jim ale někdy vrátit důvod přežít další den. A to v prostředí koncentráku občas znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí. Frankl sám přežíval mimo jiné tím, že si v hlavě znovu a znovu přehrával zničený rukopis. Větu po větě, stránku po stránce. Kniha, kterou mu nacisté vzali, v jeho mysli dál rostla, zatímco svět kolem něj se rozpadal. Ironie byla téměř krutá. Muž, který tvrdil, že smysl drží člověka při životě, musel vlastní teorii otestovat v největší továrně na beznaděj v dějinách Evropy.

V dubnu 1945 byly tábory osvobozeny. Frankl vážil sotva čtyřicet kilo, jeho žena byla mrtvá a rodiče zavražděni. Přišel o rodinu, zdraví i několik let života. Devět dní po osvobození si sedl a celý rukopis znovu přepsal zpaměti. Tentokrát už nešlo jen o psychologickou teorii. Bylo to svědectví člověka, který prošel peklem a snažil se pochopit, proč někteří lidé přežili a jiní se zlomili. Kniha vyšla roku 1946 pod názvem …trotzdem Ja zum Leben sagen, tedy A přesto říci životu ano. Později ji svět poznal jako Člověk hledající smysl. První část je syrovou výpovědí z koncentračních táborů, druhá vysvětluje jeho psychoterapeutický směr logoterapii založenou na hledání smyslu života. Frankl se stal jedním z nejvlivnějších psychologů dvacátého století a jeho myšlenky přežily desetiletí právě proto, že nevznikly v bezpečí univerzitní pracovny, ale v prostředí, kde člověk ztrácel úplně všechno. A právě tam dospěl k závěru, který dodnes působí téměř děsivě silně. Člověku lze vzít majetek, rodinu, svobodu i jméno. Ale stále mu může zůstat poslední svoboda. Vybrat si svůj postoj k utrpení. A možná právě proto tahle kniha přežila tam, kde mělo všechno ostatní zemřít.

Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/