Požár Říšského sněmu 27. února 1933

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Večer 27. února 1933 se nad Berlínem zvedl oranžový sloup dýmu. Hořel Reichstag. Symbol německé parlamentní demokracie. Oheň pohltil jednací sál i kupoli a plameny byly vidět široko daleko. Ještě té noci byl na místě zadržen mladý nizozemský komunista Marinus van der Lubbe. Přiznal se a tvrdil, že jednal sám. Tvrdil, že chtěl vyburcovat dělníky proti nacistům. Jeho přiznání ale nezastavilo lavinu, která se dala do pohybu. Adolf Hitler byl kancléřem teprve několik týdnů. Přesto reagoval okamžitě. Už 28. února podepsal prezident Paul von Hindenburg mimořádnou vyhlášku o ochraně národa a státu. Znělo to jako obrana republiky. Ve skutečnosti šlo o začátek jejího konce. Byla pozastavena svoboda tisku, projevu i shromažďování. Policie mohla zatýkat bez soudního příkazu. Komunisté, sociální demokraté a další odpůrci režimu mizeli ve věznicích. Historici se dodnes přou, zda van der Lubbe jednal skutečně sám, nebo zda byl požár součástí širší hry. Jisté je jedno. Nacisté byli připraveni situaci okamžitě využít. Strach z údajného komunistického povstání vytvořil atmosféru, ve které se snadno prosazují mimořádná opatření. O měsíc později byl přijat zmocňovací zákon, který umožnil vládě vydávat zákony bez parlamentu. Demokracie byla vyprázdněna zevnitř. Formálně existovala, ale moc už byla jinde. Požár Říšského sněmu tak nebyl jen dramatickou epizodou s plameny nad Berlínem. Byl okamžikem, kdy se krize proměnila v nástroj. Kdy byl strach přetaven v moc. A kdy se pod heslem ochrany státu začal rodit režim, který brzy pohltí nejen Německo, ale i velkou část Evropy.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.