Na začátku podivné války to vypadalo jasně.
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Proti sobě stály armády Francie a Německa a celá Evropa si myslela, že Němci nemají šanci. Francie měla tu nějvětší armádu na světě, moderní tanky, silné dělostřelectvo a hlavně betonový symbol jistoty desetinásobku, jménem Maginotova linie. Její pevnosti byly ponořené hluboko v zemi vybudované z oceli a betonu za obrovské náklady a její děla velkých ráží byla připravená zničit vše, co by se pokusilo na jejich dostřel projít. A francouzští generálové byli klidní a ve slavmém kabartu Moulin Rouge se tehdy tančilo a hýřilo jako nikdy před tím. Válka se přece vyhraje čekáním a Německo se vyčerpá samo, takový byl plán. Jenže zatímco Francie seděla v pevnostech a kouřila dýmku vítězství, německý štáb koukal do map. Wehermacht nechtěl útočit tam, kde je čekali. Místo přímého střetu vsadili na něuvěřitelnou drzost a rychlost. Lesy Ardén, které byly považované za neprůchodné a označené ve francouzských plánech jako přírodní zeď, se jim najednou změnily v otevřená vrata dokořán. Německé tanky se přes ně valily ve formacích které doposud nikdo nepoužil a tam kde měla být klidná zadní oblast, francouští velitelé úplně zaspali. Rozkazy se ztrácely a slavná obrana se rozpadala dřív, než si Paříž stihla uvědomit, že válka už nezačíná, ale končí. Výsledek byl pro sladkou Francii krutý a potupný. Francie měla všechno kromě správného myšlení. Německo mělo méně jistot, ale víc odvahy porušit pravidla. Beton Maginotovo linie čekal na útok, který nikdy nepřišel. Tanky projely lesem, obešly pevnosti a za pár týdnů bylo hotovo. Nezvítězila silnější armáda, ale ta, která pochopila, že moderní válka se nevyhrává čekáním, ale šokem, rychlostí a bezohledností. A za neuvěřitelných 44 dní bylo pro Francii bylo vymalováno.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.










