Historie dláždění a samotné dlažby
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Je ve skutečnosti překvapivě jednoduchá a logická. Nazačalo to krásou, estetikou ani architekturou, ale obyčejnou lidskou snahou zvítězit nad špínou a blátem. Pravěk neřešil design, ale primárně mokré nohy, jakmile lidé pochopili, že kolem obydlí se chodí pořád dokola, začali pod nohy klást kameny, klacky a cokoliv pevného. Nešlo tedy ještě o stavbu, ale o pohodlí. Oddělit se od země pro ně znamenalo sucho, čistotu a klid. První dlažba byla improvizace, ale byl to také zásadní krok civilizace. Starověk udělal z dlažby symbol moci, jakmile vznikly státy, vznikla i potřeba řádu, chrámy, paláce a hlavní cesty už nemohly být náhodnou hlínou, kámen pod nohama všem v okolí říkal, že tady vládne systém. Nejlépe to udělali Římané, jejich cesty nebyly jen dopravní stavby, ale dokonalý nástroj ovládání prostoru. Pevná dlažba unesla jejich legie, fungující obchod i správu říše. Když se dnes procházíme ulicemi v Pompejích, vidíme, že Řím stavěl tak, aby to vydrželo a bylo to funkční. Středověk převzal římskou myšlenku, ale zjednodušil ji. Města rostla rychle, peněz bylo málo a tak technická dokonalost šla stranou a ulice se dláždily valouny a kamennými kostkami, často křivě a bez většího plánu či myšlenky. Bylo to nepohodlné, hlučné a tvrdé, ale pořád lepší než bláto. Dlažba se zároveň stala znakem významu. Dlázděná ulice znamenala obchod, moc a město, blátivá cesta znamenala chudobu a okraj. Novověk přinesl do dlažby rozum a estetiku. Ulice se začaly plánovat, kostky řadit a náměstí skládat do pravidelných vzorů. Dlažba už nebyla jen pod nohama, ale i před očima, měla reprezentovat řád, bohatství a sebevědomí města. Když přijel panovník nebo významná návštěva, nesměl klopýtat ani si špinit boty. Kámen se stal součástí image moci. Nastupující 20. století pak všechno obrátilo naruby, přišla auta, rychlost a tlak na plynulost. Dlažba najednou překážela. Drncala, zpomalovala a připomínala minulost. Asfalt byl hladký, levný a rychlý na položení, města ho přijala bez sentimentu. Staré kostky mizely pod černým povrchem a ulice začaly vypadat stejně po celé Evropě. Současná doba hledá rovnováhu a dlažba se vrací tam, kde má město patřit lidem, ne jen autům. Kamenné desky, kostky, zámková dlažba. Ne jako nostalgie, ale jako vědomá volba. Dlažba dnes zpomaluje, dává místu charakter a vrací ulicím tvář.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
StarověkPeníze nesmrdí. Slavná věta vznikla kvůli dani z moči. Jak chodili staří Římané na záchod vás možná překvapí
České zeměČeské pohraničí nazval řecký antický autor Ptolemaios už ve 2. století názvem Sudeta montes, které pochází z keltského jazyka a znamenalo Les kanců
ŘeckoLabyrint podle Ovidia nebyl vězením těl, ale místem, kde se ztrácel i lidský rozum úplně
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
