Gladiátoři. Krvavá show, která byla vlastně docela dobře organizovaný byznys

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

𝗞dyž se dnes řekne gladiátor, většina lidí si představí hollywoodskou scénu. Dva muži vstoupí do arény, dav řve, jeden padne a druhý ho okamžitě probodne mečem. Realita starého Říma byla ale o něco méně romantická a o něco více účetní. Gladiátor totiž nebyl jednorázová oběť. Byl to drahý majetek. Výcvik trval roky, potřeboval trenéry, lékaře, jídlo i výstroj. Zabít ho při každém zápase by bylo asi stejně chytré jako koupit závodního koně a hned ho poslat do masokombinátu. Proto většina soubojů končila zraněním, kapitulací nebo rozhodnutím rozhodčího. Historici odhadují, že smrtí skončilo asi deset až dvacet procent zápasů. Na krvavou show docela střídmý provoz. 𝗚ladiátoři navíc nebyli zaměnitelní rváči. Byli to specializovaní bojovníci. Římané si totiž potrpěli na dramaturgii. Třeba slavný souboj mezi retiariem a secutorem byl v podstatě sportovní zápas stylu rychlost proti síle. Retiarius byl lehký bojovník se sítí a trojzubcem, skoro bez brnění. Secutor byl naopak obrněný tank se štítem a mečem. Publikum sledovalo, jestli rychlý bojovník zamotá soupeře do sítě, nebo jestli ho těžkooděnec konečně dostihne a srovná k zemi. Existovaly i další typy jako murmillo, thraex nebo hoplomachus. Každý měl jinou výstroj a jiný styl boje, aby byla podívaná napínavější. 𝗣rotože gladiátor byl investice, často měl celou kariéru. Nápisy na náhrobcích ukazují, že někteří absolvovali dvacet nebo třicet zápasů. Jeden slavný gladiátor jménem Flamma bojoval údajně čtyřiatřicetkrát. Dvacet jedna soubojů vyhrál, devět skončilo remízou a jen čtyři prohrál. Dokonce čtyřikrát dostal možnost odejít na svobodu, ale pokaždé to odmítl. Buď miloval slávu, nebo měl velmi zvláštní smysl pro kariérní plánování. 𝗔no, sláva. Gladiátoři byli celebrity. V Pompejích se našla graffiti na zdech, kde fanoušci psali vzkazy podobné fanouškům dnešních hvězd. Jeden z nich chválí bojovníka jménem Celadus jako miláčka všech dívek. Římané tedy objevili sportovní idoly a romantické fanoušky dávno před fotbalovými stadiony. 𝗖elý systém byl také překvapivě drahý. Gladiátory vlastnily školy zvané ludus a jejich majitelé je pronajímali pořadatelům her. Pokud gladiátor v aréně zemřel, musel pořadatel zaplatit majiteli vysokou kompenzaci. V přepočtu na dnešní měně by pronájem gladiátora mohl odpovídat částce čtvrt až půl milionu korun za jeden zápas.. Smrt zkušeného bojovníka by pak znamenala ztrátu v hodnotě desítek milionů korun. Jinými slovy římská zábava byla krvavá, ale účetnictví bylo velmi pečlivé. 𝗔by toho nebylo málo, do arény někdy vstupovali i dobrovolníci. Říkalo se jim auctorati. Byli to svobodní muži, kteří podepsali smlouvu a přísahali, že jsou připraveni být biti, spoutáni nebo zraněni mečem. Důvody byly jednoduché. Peníze, sláva a adrenalin. Pro římskou aristokracii to byl ale skandál. Gladiátor totiž oficiálně patřil mezi lidi bez občanské cti, takže když se syn bohatého Římana rozhodl bojovat v aréně, bylo to společensky asi tak elegantní, jako kdyby dnes potomek bankéře oznámil, že bude profesionální zápasník v kleci. 𝗥ímané navíc rádi přidávali do programu překvapení. Občas se v aréně objevila i žena gladiátorka. Nebylo to běžné, ale publikum milovalo senzace. A někdy místo soupeře vyběhl do arény lev nebo tygr, protože nic neprodává lístky tak dobře jako kombinace adrenalinu a predátora. 𝗞dyž to celé shrneme, gladiátorské hry nebyly jen bezhlavé zabíjení. Byl to promyšlený průmysl zábavy, kde se míchala ekonomika, sport, propaganda i lidská fascinace násilím. Římané tomu říkali hry pro lid. Dnes bychom tomu asi říkali velmi úspěšný zábavní průmysl.

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.