Émile Zola a aféra Dreyfus
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Když Émile Zola zveřejnil svůj otevřený dopis „J’accuse…!“, věděl, že si právě podepisuje rozsudek. Jeho text vyšel 13. ledna 1898 na titulní straně deníku L’Aurore, který vydával jeho přítel Georges Clemenceau, a byl adresován přímo prezidentovi republiky. Zola v něm obvinil armádní špičky i státní moc z justičního zločinu a z antisemitismu, který tehdy silně prostupoval francouzskou společností. Stal se hlasem muže, který byl umlčen. Tím mužem byl Alfred Dreyfus, důstojník odsouzený za špionáž na základě pochybných a později odhalených padělaných důkazů. Byl deportován na Ďábelský ostrov ve Francouzské Guyaně, kde žil v izolaci, pod neustálým dohledem a v podmínkách, jež měly zlomit jeho tělo i ducha. Zola ve svém textu jmenoval konkrétní viníky. Obvinil generální štáb francouzské armády a uvedl bývalého ministra války Auguste Merciera, jeho nástupce Jean-Baptiste Billota, generála Raoul Le Mouton de Boisdeffre i generála Charles-Arthura Gonse. Tvrdil, že vědomě odsoudili nevinného člověka, aby zakryli skutečného autora kompromitujících dokumentů, majora Ferdinanda Walsina Esterhazyho. Obvinil také oba vojenské soudy. Dopis zakončil provokativní větou „Čekám“. Čekám na žalobu. Čekám na soud. A soud skutečně přišel. Proces začal 7. února 1898 a rychle rozdělil Francii na dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně stáli dreyfusardi, kteří požadovali pravdu a spravedlnost. Na druhé antidreyfusardi, hájící čest armády za každou cenu. Zola byl odsouzen k jednomu roku vězení a pokutě 3 000 franků. Po kasačním řízení byl případ vrácen pro formální chyby, ale při novém projednání byl rozsudek potvrzen. Zola proto uprchl do Anglie, kde téměř rok žil v exilu. Mezitím vycházely najevo další skutečnosti. Ukázalo se, že část důkazů byla zfalšována a že armádní vedení krylo vlastní selhání. Dreyfus byl roku 1899 znovu odsouzen, následně omilostněn a teprve v roce 1906 plně rehabilitován. V první světové válce pak skutečně sloužil Francii, která jej kdysi označila za zrádce. Aféra otřásla republikou, oslabila politický vliv armády a posílila roli veřejnosti, tisku i angažovaných intelektuálů. Zolův čin změnil dějiny. „J’accuse…!“ se stalo symbolem odvahy postavit se moci a říct nahlas to, co jiní šeptali. Samotný Zola zemřel roku 1902 na otravu oxidem uhelnatým. Oficiálně šlo o nehodu, ale pochybnosti o důvodu jeho smrti přetrvaly. Jeho hlas však přežil. A s ním i připomínka, že spravedlnost někdy začíná jedinou větou.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
FrancieFrancie po válce málem skončila jako další Stalinův satelit, dějiny však rozhodly úplně jinak nakonec.
FrancieČekala gilotinu, místo smrti dostala madame Tussaud životní zakázku od Francouzské revoluce překvapivě.
České zeměMuži ji zbožňovali a po válce z ní udělali kolaborantku. Pravda o Adině Mandlové je ale mnohem pikantnější, než si většina lidí myslí.
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
